
Přívětivá vlna a v ní blikátko, ne víc, jenže – odkud se vzaly ty prsty? Ne a ještě ne, prozatím vlídný, neboť povědomý chaos, tkvění holého a na ničem nezávislého vědomí, které malátně protestuje, ale současně sílí a bobtná, je to náročná operace, a nebyla by jen nepříjemná, kdyby nehrozil náraz při nezbytném ztroskotání, je a ještě docela není, vznáší se dosud v neutrální poloze, stoupá jako karteziánek ve válci, ale mrzutý obzor se výhrůžně přibližuje a zaostřuje, takže už částečně ví, takže už částečně je, to jest znovu v sobě, v chrastivém obalu kůže bez nutného zdrhovadla, s obtížnými doteky prstů z cizí galaxie a –

			– Človíčku, –

			tiché a ohleduplné, ne, nespletl se a je tudíž odhodlán k znovu, až na to, že pohnout se v pouzdře znamená rozhoupat prahorní masiv, takže příkaz: nebrat to, konec s těmi protézkami svěžesti sbitými z úctyhodného chemického vzorce, dost! Co je? Aha! Téměř současně a s pošetilou horoucností zatouží, aby tu nebyla, aby byl sám, milosrdně sám se svou provizorní smrtí, z níž jest mu povstati, se svým hmyzím úsilím, jenomže už nedokáže popřít bříška prstů klouzající po vyřídlých vlasech, takže je po všem; leda zavrčet a odehnat je kousnutím, aby ho nepáčily z bezpečí, ale protože ví, že to nedokáže, vzdoruje alespoň vlastní nehybností, tím, že ji lstivě prodlužuje, šmudlo, řekne vanilková dálka, jen se netvař, že spíš, je půl osmé, hybaj, tak Emilku! Co dělat mrtvého? Vydyndám omluvenku! Petrifikovaný děs z matiky má vysušený obličej askety a patří k ní ohmataný notes, k tabuli půjde… ne, zaplaťpánbůh, převrátí se s blaživým trhnutím na opačný bok, podařilo se a znovu: kdyby tu tak nebyla! Jenomže ona tu je. Má jméno a je na dosah, zabalena do včerejší vůně, která jí vystupuje z kůže; ještě ji nehodlá vpustit do očí, ale dovede si představit co a jak: sedí vedle něho na zmuchlaném prostěradle, levičkou objímá stisknutá kolena, obtížně nahá a dosud horká mladým spánkem, z něhož vzlétá se snadností ptáka, a civí na něho holčičíma očima jako na dávno vyhynulé zvíře – třeba takového stegosaura – s lačnou něhou zamilované, a tudíž okouzlené svědkyně jeho každodenních zmrtvýchvstání. Baf! Ne, nedočká se, počká, až vypadne. Rolety jsou staženy? Nuže.

			– Už musím cválat, nebo mě krysař zakousne. –

			Ach tak, s lehkým úsilím se rozpomene, kdo je krysař; vyprávění o něm, podporované hojnou imitační mimikou, patří k osvědčeným číslům, jimiž ho obvykle baví nad sklenkou Móri Ezerjó – dnes přišel s novým můstkem v puse, je sflikovanej, anebo: vždycky cejtím, když se mi dívá na lejtka, čuňák – ale o čem má jedenadvacetiletá laborantka vyprávět? Chápal to, a proto naslouchal těm tláškům s odevzdaným poloúsměvem a obstojně hrál zájem.

			Tatata. K nezadržení. Je vlastně milá, je docela milá, nestěžovat si a všechno se opakuje a bude se opakovat v jiných, jen nepatrně odchylných variantách na totéž téma, a to i s naprostou prázdnotou pod lebeční kostí – je-li možné, aby nic bolelo – při sebemenším pohybu, při pouhém převrácení myšlenky na druhý bok, jsem vedle, už to nebrat, požádat Arnošta o něco jiného, a to hned dnes! Co takhle zvednout plachty, slečinko?

			Otevřel oči.

			Prsty v okrovém přítmí (vždycky dbal, aby rolety byly staženy, dokud není sám) se vzdálily, pohnula se, pohnul se ve svém zkušebním odumření a vyhledal okoralými rty její koleno: nahá oblost mu teď neřekla nic, anebo téměř nic: vypjatá kůže a pod ní tvrdá čéška – vystydlé pojmy z učebnice anatomie; krotce zaprotestoval proti její nadbytečné pohyblivosti, nic nedala najevo, ale zřejmě cosi pochopila, takže mohl ze svého nakřáplého škuneru sledovat její chvat: podprsenka, mlasknutí, přezky, svist látky po kůži a praskot vlasů pod hřebenem – táž nemilosrdnost by z něho spolehlivě udělala holohlavce – je zklamaná! Zřejmě se chtěla znovu milovat, nebyla taková, když ji sem ponejprv přivedl, i když dělala až přehnaně málo potíží, až nad tou drtivou samozřejmostí, která nutně devalvovala jeho dobyvatelský elán, pocítil rozpaky a vyčítavé zklamání. Omyl, nikdy nebyla sprostá nebo vyloženě nevkusná, a přece mu teď znovu vadí, že se při oblékání neodvrátí, že mu se skličující netečností obnošených manželek vystavuje před oči sebevědomou nahotu stehen a drobných koziček – ty samy o sobě byly hodny stránek Playboye – jenomže! V tom samozřejmém obnažení je sice cosi dojímavého, ale současně eroticky destruktivního, jako v každé zneužité intimitě; jakési obtížně definovatelné anti. (Magda by to nikdy nedokázala, je ze staré gardy milenek: ty nosily plavky podstatně rozsáhlejší než bikiny a zdůrazňovaný stud patřil k základním součástem jejich erotické výzbroje.) Co dělat? Tahle je dnešní, kterýžto pojem nezakládá právo ani na kladnější, ani zápornější klasifikaci; kdyby se jí s tím svěřil, nepochybně by na něho otevřela okrouhlé oči a: To se ti nelíbím? Co ti vadí? Copak žijeme ve středověku?

			– Mám postavit na čaj? –

			Nezastavila se. – Co tě nemá (jen aby zas nezačala s krysařem), zhltnu něco v bytě. Zůstaň v kanafasu, človíčku! –

			Stop! Neozval se v tom posměšek? Nezdá se, človíčku, a vůbec: začínáš být povážlivě vztahovačný; ostatně letmý polibek na ústa tě z toho hravě vyvede, je zamilovaná a všechno se blaženě a uklidňujícně opakuje – je to karusel nebo tobogan se skluzem směrem dolů? – spásné klapnutí zámku a vzdalující se klapot střevíčků, je milá a nic netušící, přesně a samozřejmě taková, jak se jeví, zcela bez záhadných podtextů, což z ní činí dokonalý opak hrdinek ruských klasiků: její nezáludná střízlivost čímsi imponuje a čímsi mate – tak ahoj, večer se de k Buřinkovi do aťasu, nezapomeň na pásky s Vestsajdkou! – oceňuje na ní, že hovoří snesitelným argotem, který vylučuje přepjatost ve výslovnosti, ale současně postrádá onu povážlivou intonaci pražských teenagerů těchto dnů – ono nemožně protáhlé no fáákt a co bélbnéš – alespoň v tom smyslu není únavně tuctová. Jitka. Představuje si ji už u domovních vrat, už si zřejmě vykračuje na ukázkových nohou k refýži osmičky a lapá na svá sebevědomá prsa pohledy uchvátaných úředníků; ví o ní, že to má podvědomě, a tudíž omluvitelně ráda, že pod nimi kvete – je to zřejmě mimogenerační a vrozeně ženská záliba, kterou objevil i u Magdy, Saši, a dokonce i u Zdeny – i když je v podstatě cudná; a co víc: vůbec se nezanáší ošumělou touhou četných dívek po kariéře za mikrofonem, dokonce se zdá, že ji ty její zkumavečky baví; je příjemně, ale i nebezpečně nesentimentální (což si při dobývání vyžádalo radikální prověrku a posléze spěšnou modernizaci metod směrem k ironické věcnosti) – ale přesto pozor! Neboť i pod tím nevinným povrchem může být načasováno cosi, co nakonec spolehlivě explodovalo ve všech jejích předchůdkyních; je tudíž třeba dbát, aby se neupjala nadměrně a aby v ní po jistém čase nezaslechl ono tiché a zpočátku nevýbojné kvoknutí, jímž v nich obvykle – snad zákonitě – počíná výstavba útulného snu o legalizaci, konkrétně o hnízdu opatřeném záclonkami z umělých hmot, umakartu v předsíni, televizoru a vřeštícím jezulátku v postýlce. Toho je nutno ji ušetřit, má ji přece rád, ne sice víc a vášnivěji, ale rovněž ne míň, a znatelně unaveněji než všechny ty drahé tváře ze skrovného průvodku žen, který jím prošel.

			Ergo: maximální a neutuchající obezřelost vyplývající z úcty a nefalšované vděčnosti! Ostatně – nikdy a v nejmenším jsem se netoužil stát zbanálnělou variantou na donchuánské téma, nejsem ani profesionální nadsamec, natož cynik nebo sadista, který musí osvěžovat svou úkoj ženskými slzami, naopak: mám ženy rád jako takové a přímo se děsím jejich utrpení; zalykám se před ním zcela nepředstíranou lítostí, ztěžklou navíc o vlastní bezmoc, a mohl bych téměř přísahat, že většina z nich – až na zákonité výjimky, jako byla třeba hysterická Alena – mě po nezbytné rekonvalescenci pochopila a že mě ani po letech nepovažuje za lumpa, uslintaného požitkáře nebo citově vyprahlého ubožáka. Pociťoval bych to jako vyloženou křivdu už proto, že jsem byl nejen milován, ale že jsem i miloval, že jsem nejen ochotně bral, ale i dával, a to bez ohledu na vlastní úbytek. V tomto faktu především čerpám úlevné zadostiučinění, moment spravedlnosti a – dejme tomu – i morálku, pro jiné možná dosti kuriózní, ale přesto existující a pro mě nezbytnou. I tak je to vždycky velmi, velmi smutné, jako ostatně všechno, co je fatálně neodvratné jako noc nebo zima nebo smrt. Co tedy zbývá než se zoufale, i když pošetile snažit, aby toho utrpení bylo co nejméně, abych se ho celým srdcem zúčastnil a aby bylo až na samém srázu, při nutném, leč bleskurychle milosrdném chirurgickém řezu.

			* * *

			Lehýnké drcnutí o břeh, má už oči dokořán, ale pohupuje se dál v rozpuklém škuneru pod vygumovaným nebem, popaměti natáhne ruku za hlavu a otočí knoflíkem magnetofonu, cvaknutí až v dutině hlavy, je mu dosud slabo a jaksi plavno, ale je už konečně sám se svým každodenním procesem zmrtvýchvstání a sebeposkládání: nahmatá pod kabátem pyžama ochlupený hrudník, položí na něj dlaň a naslouchá, ano, buch, buch, ticho a vzápětí třikrát zrychlené buchbuchbuch, poškubává se jako galvanizovaná nožka pokusné žáby (viděl to ondy v jakémsi populárně-vědeckém filmu), není to arytmie? Arnošt už delší čas navrhuje elektrokardiograf, nejsi dorostenec, brachu, s tím fenmetrákem bych si nezahrával, nic si nebulíkuj, při tvém životním stylu… etc., krá, krá, rozkrákala se nudná vrána v naškrobeném plášti, deset k jedné, že si sám denně kontroluje pulz a děsí se histologického vyšetření, ačkoli mu zkušenost internisty může napovědět, že z devětadevadesáti procent jsou ty jeho směšnotrapné potíže následek zastaralých hemoroidů jako u většiny předčasných zfotrovatělců; nicméně to jedno zanedbatelné procento mu jistě cupuje spánek úvahou na téma: co když? Má vítr z karasa, což je teď v módě jako dřív strach z tbc. Lazare, vezmi lože své a choď, přikázal Pán – podaří se!

			– To nemyslíš vážně, – vrtí hlavou Vlasta, nevzhlédne ke mně a nezpomalí krok, – to přece… – Nevěří dosud tomu, co slyšela, jdeme spolu z bio Alma, hráli Španělskou vyzvědačku s božskou MacDonaldovou a v hlavě nám svěže poklusává Oslí serenáda, zřejmě přehlédla, sebejistá ve svém milostném oblouzení, že jsem ji při promítání nedržel za ruku jako jindy, a šlape teď vedle mne lhostejně harašící ulicí jaksi zdrobnělá pod nečekanou sutí, pršiplášť jí pohřebně šelestí při chůzi, řez! Cukavě to bolí, žhne, šíleně se chce vše odvolat, ne, ještě ne, zapomeň na to a usměj se, víš, že máš nejsvětlejší úsměv, jaký jsem kdy viděl? Ale pod chuchvalcem dosud nevyřčených slov vím, že nesmím sám sobě podlehnout, okna jsou křížem přelepena pruhy lepicí pásky, odkudsi zavonělo uzenářství a počuraný plakát vyzývá k upsání půjčky na obranu vlasti, vzduch je naše moře a Hitler znovu vyhrožuje, včera jsem konečně odevzdal disertační práci na téma: Christopher Marlowe jakožto typ alžbětinského dramatika, a teď začalo obtížně mrholit, už ji nemáš dost rád, mumlám v sobě s tupou vytrvalostí tibetského mnicha, om mani padme hum, už ji nemáš dost… ale když se mě zeptá na svou následovnici, neváhám zalhat, je to lež ze soucitu a prosté ohleduplnosti, om mani padme hum, přitlumený, skučivý, nevýbojný a tím ošidnější pláč jí hyzdí obličej a dělá z mé lítosti rádlo. Co jsem ti udělala? Nic, dočista nic, neplač už, nikdy na tebe nezapomenu, a to už nelžu, sedíme v parku – ta omoklá lavička s vyškrabanými srdci a písmeny tam stojí dodnes, podivné, přes park přece přeběhl letecký nálet – držím ji za ruku a slyším se mluvit, přesvědčuji víc sebe, neboť ona je zcela pohřížena do nechápajícího žalu, trpělivě trpím s ní, ale obstojím. Nakonec se vše zúží na vzlyk a otázku šeptnutou ústy plnými sražených slin: Co se mnou bude dál? – Loni jsem ji potkal v předvánoční tlačenici v Labuti, sháněla pruhovaný svetr pro syna – dorazil stavební průmyslovku a teď kroutí prezenci v Mostě, zatímco dcerka už chodí do tanečních v Repre – a nepoznal bych ji, kdyby mě sama nezatahala za rukáv. Emile, rozjásala se, ty ses skoro vůbec nezměnil. Vzpomněl jsem si, že vždycky přeháněla; neuvěřitelně zvětšila svůj objem i obsah, Vlasta chechtalka, lískový proutek! Z úst ohraničených skeptickými rýhami se na mě výhrůžně blýskaly korunky, její mateřská udýchanost byla nudně výřečná, tempora mutantur, a přiboudlá úzkost ze zhmotnělé všednosti přehrnutá triumfálním akordem: mohl jsi být starý jejím zestárnutím, oteklý jejím tukem a smířený její rezignací. Nestalo se! Ledabyle jsem přislíbil, že zavítám na domácí večeři – víš, můj nesnáší hospodskou stravu – a partii kanasty, ale lístek s adresou jsem poněkud štítivě, i když bez vyčítavého hněvu, rozcupoval na malé kousíčky a nakrmil jimi nejbližší kanál.

			Všechno se opakuje a bude se opakovat.

			Až na tu neurčitou bolest je mu líp, tíha prázdnoty pod lebeční kostí se váhavě nadlehčuje, pan Klemperer zaťuká o pultík a z reproduktorů se vyhrne velebná vichřice jménem Beethoven, koberec něžně obemkne studeně vlhká chodidla, vydá se tedy po něm na riskantní pouť k jedinému oknu. Ví, že šňůra rolety občas zadrhává, ne, podařilo se, což věští dokonalou harmoničnost dne, do něhož se úspěšně znovuzrodil – kdo z nás se nedovolává své ryze privátní pověry –, smyčce bez zaváhání popadnou hlavní téma, při němž mu vždycky naskočí blažeností husí kůže na zádech, a nad skelety televizních antén je zavěšen pečlivě vypraný den, škrob a šmolka – Tynda dnes nevaří, řekne maminka, bude Velké prádlo – jaro v embryonálním stavu je plné nedořečených výzev a v nástupu dřev se na sítnici vlídně exponuje svět ve své závrať vzbuzující mnohosti: hrany a obliny, výšky a světla, stíny a polostíny, obloha a saze na kachlíku římsy; je znovu v něm; je jím obklopen (nebo obklíčen), trčí vprostřed s chvějnou nejistotou a dosud kojenecky bezmocný v prostoru, vystaven nehlučné střelbě okamžiků, je teď a už ne teď, je v průvanu, těžký tím, co je za ním, a vratce lehký tím, čím bude v příští vteřině, prostoupen tetelivým vědomím sebe sama, své krutě osamělé šance, své beznaděje, v níž jest mu dýchat, přemisťovat z důvodů ne vždy zcela jasných svou fyzickou existenci z místa na místo, rozdělovat bdění mrkáním víček a čert ví co ještě. Mne si dlaněmi obličej opuchlý spánkem. Nahmatává svrasklou kůži a slzní ranečky pod očima. Hu! Ale je. S tím lze jakžtakž vystačit, není v tom ani důvod k radosti, ani k zoufání, chutná hutný příboj tónů pokožkou a nervy, nebrání se být jím něžně páčen a rozhrnován, my puls as your, doth temperately keep time. And makes as healthful music, dokazuje Hamlet cizoložné máti, mučí zívající paměť a podezírá ji ze zrady. Vzdá se.

			Trhne hlavou, ohlédne se zpátky do pokoje, ten holomek Evžen (pokouší se vybavit si tvář s hlodavčí tlamičkou v mraveništi jihoamerického města) si dovedl vydupat bejváček! Kdyby se situace v téhle zemi vyvinula jinak, než se vyvinula, nepochybně by se rozvaloval za šéfovským psacím stolem obklopen různobarevnými telefony a rojem sekretářek s vosími pasy. Je šejdíř rodem i světonázorem, ale nicméně mu nutno věnovat vděčnou vzpomínku už za velkorysost, s níž nabídl tuhle garsonku na rok dva, zatímco se bude potloukat ve službách export – import společnosti mezi Caracasem a Rio de Janeirem a střádat tuzexové bony. Je tu nesrovnatelně pohodlněji než v obklíčení bytných, které dnes nevědí, co za nájem vůbec chtít, a z nejasných důvodů propadly upocené morálce, takže omlátí pantem každou dámskou návštěvu. Na všem je tu cítit ruka zkušeného snoba, všechno je připraveno ohromit návštěvníka najmě ženského pohlaví: systém intimního osvětlení, a jemu podřízený systém četných zrcadel; dvojici spočívající na extrémně širokém gauči se tak nabízí možnost spatřit se z různých úhlů, což prý – dle zkušeností majitele bytu – žádoucně masíruje erotickou představivost, tedy nápad teskně absurdní, ale skvěle charakterizující svého autora; koupelna s hráškově zeleným obkladem, gigantofon osvědčené značky Grundig-Stereo a intarzovaný bar, suma sumárum prostředí, v němž – jak se vyjádřil jeho tvůrce, když balil kufry a předával klíč – dámám snadno měknou kolena a samy od sebe se kácejí naznak, což umožňuje omezit konverzaci jen na ohleduplné minimum. Odjakživa se mu hnusil ten cynismus podporovaný šklebem na Evženově štičí tváři, ale užitečně se přenášel přes ty oplzlé rady mlčením. Ostatně: co může chápat směšná imitace libertina, která, donucena rozlézající se pleší, musí lovit ty své karkulky na červenou fiat-sejčento a slib tuzexového nákupu, neschopná faktického citu?

			Mlaskání vytočené pásky o kotouč se stane bezděčným impulzem k činnosti, ale současně vykřikne na stole telefon. Nejdřív zhasne přístroj a teprve pak, a to zcela nespěchavě, zaloví po sluchátku barvy slonové kosti – kdykoliv je bere do ruky, má pocit, že na něho civí objektiv filmové kamery – a řekne do něho zamhlené haló, vyčkává a není překvapen, že na opačném konci jen šramotí a praská ticho s náhalem prostoru, do něhož se posléze vederou pípavé signály a sotva zaslechnutelný hrkot psacího stroje. Je půl deváté. V poslední době má téměř s přesností vycházejícího slunce imaginární rozhovor, přesněji monolog, příliš bezpečně ví, kdo vytočil číslo tohoto bytu a pak jen mlčí a mlčí a mlčí; to smutné lpění lidské osamělosti stále ještě pobolívá, ale den ze dne ta původně intenzívní trýzeň ochabuje a poznenáhlu se mění v jímavý návyk, haló, řekne ještě jednou, drhne si přitom palcem bradu a pak sám spustí konejšivým con sordinem, aniž naléhá na prozrazení identity volajícího; obezřele se vyhne ve vlastní promluvě nejen přímým otázkám, ale všemu, co by jakkoliv mohlo ponoukat k hlasité reakci, mluví, vánkově ševelí:

			– Dobrý den, Zdeno, doufám, že jsi se dobře vyspala, já taky, dívám se z okna a hlásím jaro, do konce týdne musím dorazit toho Fieldinga, jak vidíš, vše při starém, včera jsem viděl Muže a ženu, ta herečka měla tvůj hlas a tvá ústa, je docela možné, že jisté hlasy patří k jistým ústům… –

			Tatata a teprve harašivé klapnutí ve sluchátku ho umlčí, zavěsila, zavěsí rovněž, ještě chvíli civí s tísní chátrajícího studu na aparát barvy slonové kosti a reklamní model karavely s nápisem AIR FRANCE; rozruší jej cukavým pohybem, který se už mockrát osvědčil, všechno se opakuje, a může se tudíž započít s ranní porcí dechových cviků hathajógy, které ho naučil Kamarýt; nuže: rozkročit se s rukama zapřenýma o stehna a v kočičím nahrbení nespěchavě, leč zhluboka nadechnout, vzápětí vypudit urputným výdechem všechen vzduch z plic, tak, a zadržet dech, vyklenout hrudník a vtáhnout přitom břicho co nejvíc dovnitř a nahoru, vydržet v téhle kvazirituální poloze co nejdéle, pak se vydýchat a znovu a znovu pumpovat vlastním břichem, a to s vážnou trpělivostí, bez sebepodvádění, spíš v lehce nábožném transu, jak praví Kamarýt, jednou, dvakrát, třikrát, po pátém cviku se mu zpravidla mihotavě zatmí před očima, takže se mírně zapotácí na koberci, to nic, potřásá hlavou, dokud nedokáže přečíst titulek úvodníku Literárek z minulého týdne, a dost, nepřehánět! Uddimjána bandhy jsou utěšlivé nenáročné cviky pro adepty jógy, až je zvládne, chutě přikročí k náročnějším ásanám.

			– Já nevím, proč by nebylo zdravé dýchat, – ušklíbá se nad ním Arnošt v bílém plášti, – klidně si dýchej, zkrachovalý racionalisto! Jenomže já jsem ještě pro vědu – říkám ještě, dlouho už to možná nevydržím – a ten tvůj Kamarýt je u mě černokněžnická veš. Stará Lepešinská doporučuje koupat se v sodě, co ty na to? Je to určitě levnější než ten tvůj zázračný ženšen. Zruinuješ se, chlapče. Na Příbramsku prý žije ohromná baba kořenářka, třebas má i směs na permanentní mládí, zkus to! Kombucha a Voronovovy opičí žlázy jsou už definitivně z módy. –

			Klidně, nechť si poslouží ta skeptická vrána, asi není špatný jako praktik-internista, ale jako vědec je zřejmě průměr, sotva víc; ostatně zdá se, že skutečná dnešní věda ve svých vrcholcích už poztrácela ono směšně troufalé sebevědomí minulého století, ví, že there are more things in heaven and earth, že dosud dosažené může být zítra odhaleno jako jeden z nesčetných omylů, zabloudění a tvrdošíjných bludů, že může být neslýchané zblamováno nejbližším objevem, a už proto nevylučuje a priori leccos, nad čím by dříve zpupně ohrnovala nos; třeba i jógu; kdeže je tudíž rozumný důvod nezkusit všechno a proč opomenout i sebemenší a zdánlivě sebepošetilejší eventualitu v tom kuriózním a předem ztraceném zápase? Dejme tomu i tu psychologickou metodu dr. Coué, začasté posmívanou pozitivistickými hlupci. Je opravdu zcela bezdůvodná dřina postavit se každé ráno před zrcadlo a říci si nahlas a v sebepřesvědčujícím soustředění desetkrát za sebou: je mi líp, je mi po všech stránkách a den ze dne líp, když po té až skromně nenáročné proceduře přece jen člověk pocítí zvláštní úlevu a příjemné vylehčení z každodenní tísně? Co když právě tak jako tělo je záhodno denně omývat i mysl a důvěru v život? A rovněž neexistuje rozumný důvod, proč nepolknout před snídaní dvě polévkové lžíce elixíru vlastní výroby, jehož recept mu svěřil téměř devadesátiletý a poněkud tajemně vyhlížející horal z Liptova, pevný dosud jako strom na větrném návrší, výmluvný to důkaz skvělého účinku elixíru, jehož návod po generace přechází z otce na syna? Není třeba si přitom zapírat, že jazyk a chuťové bradavky zpozdile protestují, ale tak nebo onak: i neškolený rozum dosvědčí, že povzbudivě obyčejné komponenty, z nichž je onen rustikální lektvar složen, mohou – každý sám o sobě – působit jen osvěživě, a navíc je tu dán průchod důvěře v lidovou zkušenost, kterou může jen zaslepenec odbýt máchnutím ruky.

			* * *

			Otřese se těžko potlačitelným hnusem (snad bych měl při přípravě elixíru vynechat česnek!?), vrátí objemnou láhev, nepochybně určenou k nakládání okurek, ledničce CALEX v kuchyňském přístěnku, letmo si přitom připomene, že se na tuto část bytu až nebezpečně upjala nebožka Zdena v závěrečném údobí svého rozkvokání, i když se jí jinak Evženovo funkčně zařízené obětiště podvědomě hnusilo – Jitka je zatím vůči hrncům imunní, bohudík! – je mu líp, je mu po všech stránkách a den ze dne líp (viz dr. Coué) a všechno se líbezně opakuje, hajdy si umýt krk, Emile, hartusí maminka, a tak poslušně odpleská do banální zeleně koupelny ovíván hladivým pocitem znovudosaženého bezpečí, ještě žije, staruška, uvědomí si v přeletu synovské něhy a vrásky tváře se mu přitom poskládají v lítostivý úsměv, je jí třiaosmdesát, má tudíž i on šanci, jeli ovšem dlouhověkost vrozená dispozice, talent, jenomže – není za každou cenu o co stát, tedy ne nesmrtelnost, ale mládí, věčné a znovu se obnovující, to raději včas vyklidit jeviště, než se za každou cenu dočkat vlastní zblblé bezmoci, eufemisticky zvané stáří.

			Musí ji navštívit, zítra, nejpozději v neděli, umiňuje si, když roztáčí kohoutky sprchy, horká a studená, ale cípem vědomí ví, že je to jedno z oněch neduživých odhodlání, s nimiž se ve skrytu duše už nepočítá; hotoví se tak týdny a měsíce, a vždycky se vyskytne něco, co ho před návštěvou Domova pro přestárlé zachrání; nakonec sesmolí žvatlavý dopis plný něžných lží a dušování, který jí ošetřovatelka zblízka vykřičí do opotřebovaného ucha, ano, to víš, že se už brzo ožením a založím rodinu, jen co seženu byt, jen co… atakdále, nemusí se ani moc namáhat, staruška ve svém hluchém bezčasí věří všemu a poraduje se i tak. Ne že by necítil vděk k tělu, z jehož přívětivého tepla byl vypuzen na svět – jenomže: kdykoliv musí zavítat do toho pseudoempírového nevkusu, splácaného do tvaru zámečku vprostřed cynicky bujné zahrady, po půdy napěchovaného starobou a odevzdaným čekáním, které vystačí s otáčením palců, nedokáže potlačit lehkou závrať a soucitný odpor, v němž v něm všechno sebezáchovně bije na poplach, pryč, pryč odtud, spasit se překotným útěkem kamsi mezi mládí, na hřiště, na plovárnu nebo třeba do jeslí, kamkoliv, neboť tady to je jen pouhá čekárna, nic víc; tady se už nežije, tady se jen čeká. Stojatý vzduch je tu nasycen nedefinovatelným, ale všeprostupujícím parfémem zubaté, která je tu zřejmě stálým zaměstnancem, jedním z trpělivých a navýsost spokojených zřízenců, už proto, že tu nikoho nemusí dostihovat a unavovat se břídilským vzdorem; posedává tu ve volných chvílích ohleduplně stranou na lavičkách ve stínu pámelníků a laskavě vyčkává, aby čas od času a na pokyn, jemuž rozumí jen ona sama, vstala a zapracovala v některém z těch bílých pokojíků jemně a s jistotou rutinéra. Šlape tu vždy zastrčen sám do sebe podél křiklavě barevných záhonů a laviček, na nichž v nažloutlém přísvitu a natěsnáni na sebe hřadují její vrásčití zákazníci, ti čekající jejího smírného zákroku, prochází nepřátelským ležením. Neměl sis dělat výdaje, chlapče, řekne mu s káravým nádechem maminka, když jí předává už zavedenou bonboniéru višní v čokoládě, a políbí ho vpadlými ústy na čelo. Má ji rád i za tu milou a dávno dohodnutou lež, ví, že mlsnost je poslední, a proto jímavě skromná vášeň, která uvízla v tom vysýchajícím těle, a rovněž ví, co mu ona dál řekne a co on odpoví; tichounce si šeptají drobné hloupůstky a roztřásají prach minulosti, tuhle se mi zdálo o Anežce, pamatuješ se přece na tetu Anežku z Vídně? – přikývne, ale poslouchá jedním uchem a marně se pokouší odtrhnout oči od důstojného kmeta na protější lavičce; zřejmě byvší Kdosi: na prvý pohled lze diagnostikovat Parkinsonovu nemoc, ale i tak ho fascinuje umírněný a nezadržitelný třas vyschlých rukou, zvlášť když si uvědomí, že ten pohyb, až krutě karikující lidskou činnost, ustane, teprve až se celé tělo zastaví a natáhne do definitivní polohy; ty ruce se zaseknou do mozku, a už musí pádit na vlak, tak pa, mami, to víš, že zase přijedu a přivedu ji ukázat co nejdříve…

			Takže to má za sebou, vymazáno, zažehnáno, chrochtá a zalykavě odfrkuje pod přívalem vody, která mu stéká po vkusně kosmatém hrudníku přes ledva postřehnutelný náznak vystupujícího bříška – spíš tendence k čemusi než už existence čehosi zásadně nežádoucího, což v případě potřeby lze bez obtíží zatáhnout a tím zlikvidovat – po pevných a sportem modelovaných sloupech stehen, všechno se opakuje znovu a znovu, je to každodenní obřad, modloslužba, střídavě horká a studená voda ve spojení s nemilosrdným vydrhnutím froté ručníkem nejen prokrvuje pokožku, činíc ji vláčně pružnou, ale iniciativně působí i na celkový krevní oběh (Finové s tou jejich saunou vědí, co dělají!), nepřeháněl bych to, zapře si Arnošt brýle o vrásky na čele, až tě zkroutí ischias… hohó, směje se mu a vytrubuje vyšpulenými rty melodii z My Fair Lady, což je v poslední době jeho koupací melodie, je mladý, je šíleně drze, až nestoudně mladý a…

			… cvičím jako dorostenec na všesokolském sletu na úchvatně rozlehlé ploše stadionu a před chápavě laskavýma očima tatíčka, v lehké opilosti, kterou působí množství, rozhazuji v taktu paže, rozpažit, dřep a nic snazšího než zamávat křídly a vzlétnout, večer mám před sebou zaručeně platonické rande s Jarunou (co s ní je asi dnes?), v osm u letohrádku hrabat Kinských; obmyslně ji zavleču do tmy a budu ji líbat na panensky tenká ústa vonící po fialkových cukrlatech, co na tom vy mužští pořád máte? unikne mi hlavou, a současně odrazí nájezd ruky dobývající se ke kalhotkám, bezpečně vím, že k ničemu zásadnímu nedojde, takže si to pošlapu domů s fialkovou vůní na ústech a se zklamaným tlakem u varlat, kterého se zbavím vlastnoručně na klozetě, ale i tak je úžasná a hodna vzletných sonetů, jimiž ji vytrvale ovíjím…

			… nespěchat! V zrcadle na protější stěně vystupuje z vany postava, na niž si možno dopřát pohled s pyšným klidem: ztepilá opálená postava muže v nejplnějším rozkvětu: velkolepý trojúhelník širokých ramen a útlých boků by nedělal ostudu ani obálce knihy o metodě dr. Kodýma, dosud bez pokleslých záhybů kůže a gramu nadbytečného tuku; masér z lázní pan Šarapatka, jehož svalnatým tlapám ji dvakrát týdně svěřuje, dokonale ovládá své řemeslo a zaslouží si tučné dýško, nechte to být, pane doktor, vy jste živá reklama mý práce, tvrdí s dojemnou pýchou pokaždé, když ho se závěrečným plesknutím po zadní tváři propouští z mučicí lavice, vás budu masírovat třeba gratis.

			– Kolik je vám let? – zeptala se mě s nevinnou drzostí Jitka, když jsme spolu ponejprv seděli v Grandu.

			Nepřekvapila mě; podvědomě jsem tu fatální otázku čekal, ale i tak mi v prvním okamžiku nezbylo než jí čelit melancholicky zastřeným poloúsměvem a získat čas, v němž bych stačil uvážit, kterým typem odpovědi jednou provždy znemožnit, aby byla vyslovena znovu. Zadumaně jsem přitom otáčel dříkem sklenky v prstech. Hm, taková lehkovážná Karlička (prchavá vášeň, která byla ulita nudou dřív, než se mohla rozhořet) se spokojila banálně žertovnou nadsázkou, jen když jí umožnila vycenit veverčí chrup: Sto dvacet. Když jsem se narodil, dupali tady ještě mamuti, a páté narozeniny jsem slavil v koruně stromu. Jenomže tahle je jiná, ne snad obtížně přemoudřelá, ale nicméně má nebezpečně vyvinutý smysl pro směšnost, a rovněž mi neuniklo, že přes neskrývaný zájem si přinesla na schůzku i uzlík nejasných zábran; po úvaze jsem zvolil odpověď číslo čtyři, částečně mixovanou odpovědí číslo jedna: obě totiž osvědčeně sugerovaly jakous takous hloubku, a i když se mi z těch otřepaností dělalo mírně zle, připadaly mi vzhledem ke své mlhavé unikavosti nejméně riskantní. Začal jsem ovšem opatrně, z boku:

			– Je to pro vás důležité? –

			Pohnula rameny. – To nevím, – řekla, ale bylo jisté, že tou neut­rální odpovědí trvá na svém.

			Nezmátla mě, záměrně jsem protahoval mlčení, vkládaje do něho nádech vyčítavé rozmrzelosti, a nezmýlil jsem se: najednou se provinile vzchopila a sama mi přispěchala vstříc.

			– Víte, já vlastně netoužím chodit s nějakým mladým floutkem, fakticky ne, mládí není ještě žádná zásluha, že? Většina z nich jsou náfukové, a navíc děsně hloupí. Myslí vedle člověka jen na to jedno. –

			Milá, hodná, líbezná, neubránil jsem se štiplavému dojetí v chřípí nosu, jak mi tu předkládala své rostence na míse jako ještě kouřící obětiny; umlčel jsem ji dlaní a usmál se přes bělostný ubrus s nerušivou převahou:

			– Dík za obklad, ale… opravdu to není zapotřebí. Odpovím s podmínkou, že se mi pokusíte věřit, ano? Nuže: je mi přesně tolik, kolik vy potřebujete. Opravdu. Kalendář nebo občanský průkaz jsou schopny posloužit jen banálními informacemi, které o faktickém věku vypovídají pramálo. A bret – last but not least – jsem přímo fanaticky přesvědčen, že otázku svého stáří má člověk do značné míry ve vlastních rukou. Nevěříte? –

			Zabrkával jsem při tom sebepřesvědčujícím kazáníčku o vtíravý pocit směšnosti, umocňovaný neschopností včas zabrzdit. Vrchní s výrazem intrikána levnější kategorie mezi nás postavil láhev osvědčeného Móri Ezerjó, a boky prodavačky předražených růží, natřásající se mezi stoly, působily tak mateřsky důvěryhodně, že budily mimorozumovou touhu se znovu narodit.

			– Lidský život, – slyšel jsem se, – je bohužel tak zoufale krátký, že je žádoucí vyhradit v něm tomu, co nepřesně nazýváme stáří, jen nejkratší a zcela nezbytný úsek. To je proveditelné. Co je to vůbec věk? Čas? Není to jen matoucí fikce, nedorozumění? Náhoda? Ostatně – znám lidi, kteří se staří už narodili, jiní – a těch je absolutní většina – se v nestřeženém okamžiku starými teprve stali, ale jsou i jiní… – Zbytek jsem odmávl rukou, a přizdobiv svou tvář šelmovským výrazem, který se pokoušel vykázat patos předchozích slov až za hranici konverzační nezávaznosti, vytasil se sám s dotazem:

			– Nuže kolik mi sama navrhujete? –

			Nejistě zkusila:

			– Pětatřicet? Jestli je to moc, tak promiňte… –

			– Vaše věc, – zasmál jsem se až přehnaně uvolněně a pozdvihl sklenku. – Jsem skromný. Tak – na to! –

			V zrcadle nad mušlí posléze objeví poněkud zcizenou, byť povědomou tvář, dosud zrůžovělou vlídnou drsností froté ručníku, a v náhlé potřebě poněkud zintimizovat vztah mezi sebou a obličejem v zrcadle vyplázne po klukovsku jazyk, ééé, zašklebí se, ale vzápětí zneklidněně přiblíží obličej až k té lhostejně obnažující ploše a přimhouřenýma očima kontroluje pleť; dotýká se jí; přejíždí po ní; něžně do ní bubnuje bříšky prstů; natahuje ji mezi palcem a ukazovákem přes lícní kosti; o mužsky imponujících zářezech klesajících od úst až k energické bradě, jakož i obou v podstatě veselých vráskách, paprskovitě ubíhajících od očních koutků, ví; dávno se s nimi smířil jako s čímsi od vlastní fyziognomie neodmyslitelným, domluvil se s nimi o přiměřené délce a hloubce vrypu, neruší ho a nebožka Zdena je dokonce zbožňovala, jenomže… teď se mu zdá, že těsně pod nimi objevil další dvě, pravda, dosud prakticky neznatelné, lze je krátkodobě snadno odstranit pouhým roztažením kůže, ale jakmile odtáhne prsty, vyrýsují se znovu a s výhrůžnější patrností; v závanu lehké paniky se odvolá k dokonalé výstavce kosmetiky a pleťových krémů na skleněné poličce a s plnou odpovědností volí spojence. Co přece jen zkusit ty koupele v sodě à la Lepešinská? Jenomže – v jaké sodě? Obyčejné prací, či snad zažívací? Ne, ubezpečuje se, není v tom stopa po ženské marnivosti, jak by se mohlo zdát neinformovanému nebo škodolibému přihlížiteli, tím méně vypjatého narcisismu, což nepochybně, i když nevyřčeně, předpokládá stupidní Arnošt, a už vůbec ne sobectví (snad možno připustit jistou, ale zcela skromnou formu sebelásky, jenomže sobectví a sebeláska nejenže nejsou pojmy totožné, ale – jak prohlašují současní psychologové – jsou téměř protichůdné a vzájemně se vylučují; sebeláska je tudíž nejen ukazatelem, ale přímo podmínkou jakéhokoliv druhu lásky). Omyl! U něho je to v podstatě urputný, byť nutně defenzívní boj o každý zásek, o sebeskrovnější píď území zjednodušeně nazývaného mládí, a s energií, kterou do něho investuje, by se daly vyhrávat bitvy. Nuže tedy: nejdříve pečlivé oholení za význačné spolupráce anglických čepelek a velejemného krému Palmolive z Evženových zásob a po něm nespěchavě důkladná masáž dle vlastního osvědčeného systému, prokonzultovaného s prvotřídním pražským kosmetikem, navíc vystupňovaná vrnivou spoluprací masážního strojku VIBRO, jenomže – dřív než může přistoupit k těmto fázím boje, nezbývá mu než se skokem přenést přes povážlivě trapný zákop, který už z ryze hygienických zřetelů nelze obejít; takže: ohlédnout se ke dveřím koupelny – navyklý a zbytečný pohyb – a pak zkušeně zalovit prsty v ústech po horní celoprotézce chrupu, tedy po čemsi – přes imitativní dokonalost – tak ponižujícím a vzhledem k jeho situaci přísně tajeném, že o existenci téhož nemá, až na zubaře dr. Koktu, jeho instrumentářku a protetika, žádný smrtelník ani potuchy; uvážlivě při tom aktu odmítá svědectví zrcadla; jen jednou se odvážil hazardního pohledu na zahanbující metamorfózu své tváře, a byla to podívaná natolik úděsná a navíc demobilizující, že ji jednou provždy vyškrtl ze seznamu libých úkonů a navíc zkrátil na časově nezbytné minimum, v němž důsledně rozplašuje i sebeletmější vzpomínku na kteroukoliv živou i mrtvou osobu ženského pohlaví; cítí pochopitelnou a naléhavou potřebu být v oněch okamžicích nejhlubšího privatissima zcela sám.

			* * *

			Závažnou roli v oné noci v krkonošské boudě sehrála jistě okolnost, že mě zastihla nepřipraveného ve věku onoho neviditelného, těžko vyjádřitelného, leč naléhavě pociťovaného Zlomu, v němž se nechutný přízrak stárnutí zdaleka ještě nevyjevuje v mužské fyzis – uznávaně jsem byl tehdy nejzdatnějším sjezdařem ze všech hostí a i po prohýřené noci jsem bez obtíží vystoupal sebe­příkřejší svah –, ale ohlašuje se spíš jen lehkými tektonickými otřesy a detonacemi v oblasti mentální; projevují se zničeho skličujícími úvahami, jaké dřív mysl prostě neakceptovala, letmými, ale zmrazujícími pocity, které je sice možno na okamžik zaplašit trhnutím hlavy, ale jejichž nežádoucí návratnost vědomí smutně tuší. Dokážu si dnes přiznat, že mě to notně zasáhlo a vychýlilo, a existoval-li pro tento mnou dosud neochutnaný stav zvlášť nevýhodný partner, určitě jím byla Saša.

			A i když jsem si tehdy z důvodů dnes už nepochopitelných odmítal připustit, že náš vztah se ocitl v odsluní – snad proto, že jsem se zanášel neradostnými myšlenkami na občansky spořádaný sňatek a založení hnízda – nacházel jsem stále dost a dost důvodů k odkladu definitivního rozhodnutí. Děs mě obchází z pomyšlení na okraj srázu, na němž jsem tehdy balancoval, a tichý vděk za záchranu nepochybně patří i povahovému ustrojení mé tehdejší partnerky. (Oč nebezpečnější mohl být můj zmatek, kdyby vedle něho stála třeba Zdena nebo Magda!!) Nemám nejmenší právo Sašu pomlouvat; ostatně nebyla zlá, alespoň ne zlem, které si je zálibně vědomo samo sebe; byla jen sebejistá. Popouzela mě až ohromující samozřejmost, s jakou počítala s mým takzvaným vyjádřením se, jenomže ta navýsost pohledná dcerka z maloměšťácké rodiny up to date (otec byl jakousi neotřesitelnou významností v odborech) byla z radostné sebejistoty přímo utkána, a nemohla tudíž ani včas zvětřit, co se ve mně pod něžně trpělivými úsměvy převaluje. Ty můj staroušku, dobírala si mě s prsty v mých řidnoucích vlasech, musím se k tobě přece jen chovat krapet uctivěji, vždyť už nejsi žádný svazák! Začal jsem toho jejího starouše dost intenzívně nenávidět a rovněž jsem čím dále méně snášel onen řekl bych až exhibicionistický charakter jejích jedenadvaceti let; příliš často a okatě mi byly podstrkovány pod nos jako nezištná oběť mému fiktivnímu stařectví; dokonce se začala strojit a česat jako zralejší žena, čímž mi bylo dáváno najevo, že hodlá dobrovolně umenšit věkový rozdíl, který by na veřejnosti mohl působit přinejmenším komicky. Později zřejmě cosi vytušila a ve shodě se mnou zcela mimořádně pochopila onen čtrnáctidenní pobyt na horách jako zatěžkávací zkoušku našeho skrytě práchnivějícího vztahu, což z nás naráz udělalo dvě vzájemně se střežící šelmy. Znal jsem ji natolik, abych věděl, že eventuální překážky, jež by mohly ohrozit systém jejích jistot, s oblibou vůbec nebere na vědomí nebo se na ně ve stylu dravců vrhá střemhlav, rozhodnuta zdolat je razantní ztečí, ale přesto jsem užasl nad lstivou kuriozitou taktiky, kterou zvolila k dobytí mého stále mohutnějícího valu. Její vrozená netrpělivost mi spásně přichvátala na pomoc: již první noc jsem si – byť jen okrajem slastně zamženého vědomí – stačil povšimnout, že se ke mně v okamžiku blížící se milostné kulminace vší silou přimkla, aby mi tak znemožnila včas opustit své tělo. Chci mít s tebou dítě, Emile, chci, chci! Když se jí to přes ponižující úsilí nepodařilo, propukla v usedavý pláč rozmazleného děcka, který si dodnes zakazuji podezřívat z falše; její raffinement až jímavě snadno roztálo v slzách. Jsi zlý, Emile, bezcitný. Podařilo se mi ji sice několika citově vágními důvody, podepřenými odvoláním na rozum, jakžtakž ukonejšit, ale od té chvíle jsem se zachovával ve stále řidších chvílích intimity ve stavu ohavné bdělosti.

			Snad bych mohl uvažovat i o působení vnější atmosféry na naše myšlení a hledat v ní zdůvodňující argument: opilost byla oné noci vskutku všeobecná a nálada navíc umocňována kontrastem mezi vyjící sněhovou bouří vně chaty a útulností přetopeného vnitřku; snad se v té ryčné povznesenosti zračila atavistická rozkoš tvorů, kteří unikli záhubné krutosti přírody, prostě: pilo se do zbláznění, řvalo do chraptění, tancovalo do umdlení a tlachalo páté přes deváté do třesku drceného skla. Ale čím víc o tom všem uvažuji, je mi zřejmější, že rozhodující motiv oné debaty byl především ve mně, v pocitové situaci, v níž jsem se tehdy nalézal a v níž mě zastihl i on. Rozostřena časem uvízla mi v paměti dobrodušně ducatá tvář, obrovský lipom na zátylku, tlapičky uplácané z řídkého těsta a dojem věkové neurčitosti. Kolik mu mohlo být let? Nevím, ale zcela určitě vím, že když jsem ho ponejprv zaznamenal – škrábal se právě s úporností hovnivála se sáňkami do svahu idiotenwiese – pocítil jsem všechno jiné než potřebu vzájemné sdílnosti. Nudil už od pohledu. Později jsem se se stejně mdlým zájmem dozvěděl, že je odborníkem v oboru dámské kosmetiky; na horách byl sám a role nelyžujícího paďoura, omrzy, před jehož nevytlachaností se lidé v panice rozprchávají, a společenského outsidera se nezbavil až do odjezdu. A tudíž odpověď na otázku, proč právě já jsem oné noci k němu přisedl ve skrovně osvětleném koutku společenské místnosti a svěřil se mu se svou povážlivě abstraktní tísní, bude zřejmě provždy chybějícím článkem mých vzpomínek. Soucit nad samotou? Šplounání alkoholu pod lebeční kostí? Únava z ostatních pomatenců? Ze Saši posedlé taneční hysterií? Snad. Co v jeho celkovém habitu z něho učinilo nejdřív chápajícího zpovědníka a posléze úspěšného těšitele – nevím. Pohled na osuhlý lívanec tváře (pil rovněž statečně) určitě nebyl dvakrát povzbuzující, a navíc mě sužovala představa, že po jeho rozbředlé tlapičce, kterou mi kladl na rameno, zůstává vlhká skvrna. Příteli milý, oslovoval mě s mastnou bodrostí, která se mi z té duše hnusila, ale tak nebo onak – můj zájem o to, co vykládal, se napřimoval; v těch jeho myšlenkách jsem nacházel přese všechno jakousi strhující, i když značně výstřední logiku, fičel z nich vítr povzbudivě omývající zkřehlou mysl; v žádném případě nejsem schopen reprodukovat v úplnosti náš rozhovor; uvízly z něho ve mně jen nesouvislé útržky, klůcky vět, a nedokážu dnes ani určit, co vyslovil on a co jsem v onom nepochopitelném splynutí duší řekl já pod jeho vlivem; byl to integrovaný proud myšlenek, smíchu, pozdvižení obočí, čiročirého bláznovství.

			Jak to, že to není možné, příteli milý? Je to dokonce pro člověka vašeho ustrojení nezbytné, je to zřejmě podmínka vaší další exis­tence… Povím vám něco, ale nejdřív dovolte, abych přisedl blíže, neboť to, co vám hodlám sdělit, není v žádném případě určeno pro uši tuctových lidiček, kteří se tu kolem nás komíhají. Náhodou – a jsem přesvědčen, že pro vás nejpříznivější – jste dík své skvostné vnímavosti potkal člověka, který o těchto věcech leccos ví, a může vám tudíž i účinně poradit. Roztřásl se svým mokrým smíchem a dolil sklenku. – Na což je záhodno se napít, nemyslíte? Nu, nu, tak poslouchejte, začal s konspirativním úsměvem v očkách a přisunul se ke mně ještě blíž, takže se naše kolena pod stolem téměř dotýkala. V první řadě je ovšem třeba, abyste naprosto uvěřil, že to, co vám řeknu, není opilý tlach, pouťový hokus pokus, jakési šanžépasé; přesvědčit vás o tom může už okolnost, že vám tu nepropaguji nic biologicky neuskutečnitelného, ne­jsem nezodpovědný, a proto říkám hned zpočátku: smrti, to jest definitivnímu zániku lidské existence, se vyhnout nelze, neboť to by znamenalo obejít elementární zákon všeho bytí. Ovšem je možno škrtnout, vyloučit onu nejhnusnější křivdu, s jakou se lidská bytost v tomhle slzavém údolí setká – to jest stáří. Abyste rozuměl: obecné přesvědčení, které mezi lidmi panuje, totiž že stáří je nevyhnutelné, je víceméně konvenční pověra, jejíž faktický smysl hledejte jen v tom, že má člověka zdeprimovat a náležitě připravit na vlastní rezignaci, naklepat ho jako řízek před griláží. Netvrdím ovšem, že není vhodná, a dokonce nezbytná pro devětadevadesát procent smrtelníků, avšak nemusí platit pro vás, najdete-li v sobě odvahu k výlučnosti onoho zbývajícího procenta. Prostě: dokážete-li po vzoru oněch nemnohých a vyvolených vyskočit v pravý, čímž myslím neopakovatelný, okamžik z vlaku, který vás proti vaší vůli unáší k onomu tušenému a pro vás tolik nežádoucímu cíli. K nádražní budově, na jejímž průčelí se stkví nápis beznaděje. Důležité je ovšem nepropást ten okamžik a hup! Možná že se k vám právě přibližuje, což mohu jen tušit z toho, s čím jste se mi svěřil. Nezbývá mi proto nic víc než náležitě přiostřit vaši vnímavost a varovat. Apropó – kolik byste mi hádal let? Ne, nepokoušejte se o to, určitě byste prohádal, ostatně to není důležité a ani vy se s tím nikomu nesvěřujte, to budiž i vaše nejhlubší privatissimo, odhodláte-li se k onomu fatálnímu skoku. Ano, zasmál se nad sklenkou v prstech a povzbudivě na mě mrkl světlými řasami, lze, lze to zastavit. Lze bojovat, a to nejen s partikulárním, nýbrž i totálním zdarem. Snad zaznamenal můj dosud skepticky zdrženlivý pohled a znovu obtížil tlapkou mé rameno. Mcehé, neobávejte se, že vás tu hodlám obtěžovat nudnými výklady ze své praxe, prostě – radami na slovo vzatého odborníka, kterýmž bez přehánění jsem, jen klid… ale vy nepijete! Copak? Nuže tedy: i když účast skutečně poučené kosmetiky a vůbec co nejvypjatější starostlivost o fyzický stav není záhodno sebemíň podceňovat, přece – a to podtrhuji – rozhodující zápas lze uskutečnit jen v jiné, zjednodušeně řečeno – psychické rovině. Je to totiž zápas především ideový, abyste rozuměl – netvrdím ideologický –, a to v tom smyslu, že nejdřív je třeba ze sebe vykořenit samotnou ideu stáří, která, i když tuším dosud nedefinována, zcela reálně existuje. A jak? Chápu vaši dychtivou otázku, dojímá mě, i když se obávám, že vám budu schopen odpovědět jen rámcově a bez žádoucí konkrétnosti, a že tudíž budete nucen odvolat se k vlastní invenci. Tak tedy idea stáří… Tu je ovšem třeba v samém počátku demaskovat jako bluf a vzápětí co nejrozhořčeněji odmítnout. Zesměšnit ji v sobě i v ní samé, zblamovat, škrtnout a víc: zvrátit ji v její absolutní opak… Vidím, že začínáte kapírovat, ale pozor: není to jen otázka volní, otázka svatých úmyslů a rozhodnosti; a už proto je nezbytně nutno zapamatovat si, vštípit, řekl bych až nechat prosáknout svůj mozek, vědomí i podvědomí jistými elementárními principy ofenzívní obrany, které se posléze zmocní vašeho příštího života a které samy určí vaše pocity, myšlenky a koneckonců i jednání…

			Sněhová vichřice omrskávala tabulky za našimi zády, hlava se měnila v nakřáplý džbán. Vzpomínám si, že jsem ve stále stoupajícím vzrušení do sebe převrhoval sklenku za sklenkou a pobízel ho k řeči; s nechutností zpitého bakcha si niterně odkrkl, položil si prst přes ženská ústa a přiklonil se ještě blíž, takže mi do tváře crčel vínem načpělý dech; mluvil nekonečně dlouho a s pedantskou důkladností, ale z jeho tirád ve mně uvízly jen fosforeskující bóje na rmutné hladině… Nemylte se, vážený, kromě jiného je stáří i infekce, ano, infekce, nákaza, která zákeřně napadá mentální ustrojení, aby vás podhryzala, aby vás neviditelně rozložila zevnitř. Už proto je důležité v co nejvyšší míře se vyhýbat společenství lidí stejně starých, neřku-li starších, a se systematickou záměrností se obklopovat mládím. Víte – naučit se sát jeho životodárné šťávy, pocity, vdechovat jeho vzduch, naděje, bezstarostnost, prostě – začínat s ním znovu, rozumíte mi už?… protože mládí je znovu, je to neustálá schopnost obnovy a znovuzačínání, ono skvostné pro-za-tím… zapamatujte si to slovo jako bojové heslo… kdežto stáří… stáří je jed-nou-pro-vždy! Vyvarujte se proto všeho, co by vás chtělo uzavřít, ukončit, lstivě zkonejšit do pohodlné ustálenosti, zdefinitivnět… Jak vám to vysvětlit? Stáří – to je byt, z něhož vás vynesou nohama napřed, masívní nábytek, který vás přežije, to jsou názory, které už nebudete mít čas a sílu změnit, příliš houževnaté šaty, které nestačíte unosit a v nichž vás nakonec šoupnou tři metry pod zem… a taky člověk, dejme tomu žena, která bude nad vaším hrobečkem ronit slzy. Stáří nejsou jen vrásky a krátící se dech, to je především vědomí zdi, konce možností, nevíra nebo nechuť k znovu, je to hanebný, protože zbytečný smír. Jen jednou polevíte, přestanete vzdorovat, a jste ztracen! A proto pryč, pryč s tím haraburdím! Ale co nepijete, to, co vám tu vysvětluji, nezakládá přece důvod k truchlivým meditacím, spíš by to mělo být zdrojem jásavého optimismu, je to pro vás fanfára vítězství. – Když se s mohutným škytnutím, které ho div nesmetlo ze židle, odmlčel, zalovil jsem po sklenici, spláchl to zteplalým sylvánem, vstal a odpotácel se od pobryndaného stolu.

			Dost, stačí! Rozkmitaná ručička stoupací váhy se ustálí mezi palci na kg 78,30; zneklidní těmi 30 dkg (držet se kalorické tabulky!) a zapíše údaj na papír přilepený k zelenému kachlíku, zatímco Arnošt s vilným apetýtem vřízne nůž do tlusté krkovičky, je mi tě líto, mumlá s křečkovsky nateklými lícemi, to já si raději dovolím trochu panděra, než abych se živil vyvařenými mrtvolkami kuřat jako ty. Odmítám se stát na stará kolena býložravcem, ostatně to s tím cholesterolem je překonaná teorie, brachu. Ne! Ať si pokračuje ve svém žroutském koncertu, při němž pomlaskává jako vepř, nevychýlí ho, kdepak! 30 dkg navíc!

			K ráznému zákroku ve vztahu mezi mnou a Sašou došlo již druhý večer v dupotu rychlíku 31 Turnov–Praha a vzhledem k mé tehdejší začátečnické nezkušenosti probíhal neuspokojivě a neobešel se bez dodatečných komplikací, s nimiž jsem si nevěděl dost dobře rady; naštěstí přívaly slz a výčitek, kulminující až hysterickými explozemi, v nichž se sesouval svět jejích sebejistot, pozvolna chably a celá patálie byla zakončena řízným, leč nadmíru obsáhlým dopisem jejího otce, na němž mě mrzelo jen to, že v něm ten byvší revolucionář klesl k argumentům, které by měly naději na účin leda tak za časů Magdaleny Dobromily Rettigové. (Před dvěma roky jsem obdržel od Saši dopis zcela přátelský, z jehož tónu bylo dáváno najevo, že se už opět ocitla na výši svých vlastností: vdala se do Brna, její manžílek je kapacitou v oboru vodních staveb, a právě šťastně povila třetího potomka, jemuž dáno jméno vpravdě vznešené: Amadéo. Nuže, ať žije, Amadéo, ať vzkvétá!)

			Co se vlastně tenkrát stalo? Nic. Anebo – téměř nic. Bylo to jen a jen náhodné setkání s člověkem, kterého bych dnes na ulici sotva poznal a po jehož mokrém kumpánství ani trochu nebažím; jedna nepříliš japná debata prohýřené noci, v níž bylo vyřčeno cosi, co už jsem sám, třeba dosud chaoticky, cítil a k čemu bych nepochybně dospěl i bez cizího přispění. Nebyl v ní jednoznačný impulz k zásadní změně mého života, to bych s klidem odpřisáhl, působila spíš jen jako urychlovač jistých pocitových částic – už tím, že to cosi bylo vysloveno nahlas, zkonkretizováno ve slovech (byť povážlivě blábolivých) a dovedeno k úchvatně stručnému pokynu: hup! Zajisté k smíchu, ale nicméně: nemohu si nepřiznat, že zhruba od té doby – a to zhruba podtrhuji – se se mnou začala dít ona podivná, mnou radostně vítaná změna, zračící se v tom – že se vlastně se mnou téměř žádná změna neděje.

			* * *

			Činka. Pět dřepů. Ocelové síliče svalů, už čtyři pera najednou, ó slasti přívětivých návyků! Masáž a opět letmé osprchování a je mu líp, je mu po všech stránkách líp. Vůně ozonu je zřetelně modrá a podpořena jednotvárným předením ho vrhne zpátky, a to mnohem dál: všechno je tam na svých místech a rozestavěno před vytažením opony, na vpadlý hrudníček – všechna žebra bys spočítal – se přilepí teple masité ucho a zašimrá chlupy, teď nedýchej, sokolíku, je mu šest, vlekou ho do úděsně bílého světa a položí na ještě bělejší lůžko; tetelí se štěněcím strachem, když mu nasazují okuláry na gumičce, neboj, povídá šustivý plášť, vůbec to nebude bolet, musíš se krapánek sebrat, takže uvěří, že jde o sluníčko, opravdovské sluníčko, polapili je síťkou na motýly a teď je přechovávají ve stříbrné hrušce, vr, voňavě hřeje, není to k zahození a taky je tu slib houpacího koně nebo čerta do loutkového pekla, a navíc prý budeš jako ašant (co je to ašant?), strpí, aby mu Zdenina ruka jezdila po nahých zádech, a všechno se změní, nepřeháněj, Emile, sloupne se ti nos jako mně; zpočátku měl ten zpola majetnický dotek rád, stačilo vztáhnout ruku za sebe, aby dostihl její gumové boky a mlsně je k sobě přitáhl. Co tě to napadlo? vyjevil se, když vychrastila z krabice dárek k ročnímu výročí, co s horským sluncem? Až půjdu po ulici, budou si lidé myslit, že jsem právě přibyl z Davosu. Nikdy ji nepodezíral z nadbytku fantazie a vždycky se v ní mýlil; i když se nekomplikovala; potřeba komplikovat se je zřejmě výsadou v podstatě jednoduchých povah. Znal ji vůbec? To jsi ty, Zdeno? Poslouchej – jsi tu? Už je to měsíc, ale dosud si není jist, že kdyby se zničeho ohlédl do pokoje… ne, nesmysl! Nesmysl, i když ví, že ona patří k onomu neběžnému druhu lidí, kteří nikdy neodejdou docela a po nichž vždycky uvízne v uprázdněném prostoru nepojmenovatelné cosi, teskně nefyzická vůně, zvuk hlasu, který nestačil doznít – nebo pohled; ne oči, jen pohled; ten v jejím případě odolává nejzatvrzeleji. Zdena. Žila především očima, bydlela za nimi a jimi vycházela ze sebe samé; v nich ji snadno nalézal už proto, že se jimi dávala dobrovolně a s marnotratností movitých, která ho zprvu okouzlovala, později mátla a nakonec pokořovala: nejsem tě hoden! A jestliže neodešla zcela z tohohle lascívního a jí nedůstojného doupěte, tím míň se mu ji podařilo vykvartýrovat ze sebe samého, kdepak: má ji dosud na prstech; na jazyku; má ji pod pokožkou a na sítnici, dosud to zabolí při sebemenším zatrnutí vzpomínky, a navíc si není zcela jist, že jednoznačně touží po jejím definitivním odumření; že se ho podvědomě neobává; a vůbec už si není jist, že na sobě nespáchal harakiri, jehož zvrácenost se pokouší dodatečně zdůvodnit ne dost přesvědčivým, a proto až idiotsky umíněným mumláním: muselo to být, om mani padme hum, víš přece proč, mu-se-lo a musí to tak být i nadále, om mani padme hum. Tak nebo onak: nikdy dřív se tak nepořezal o slova a zvířecky netrpěl jako před jejími zřítelnicemi. To mluvíš ke mně, Emile? ptaly se ho. Proč? Co ode mne vlastně chceš? Abych vstala a odešla? Ale jak se to dělá, odejít od sebe? Kam se to chodí? – Bylo to příšerné, kroužil před nimi po peršanu, jenomže nebylo kam uniknout; blinkal ze sebe ohavné, protože předem nachystané plky, upachtěný obhájce, který se pokouší vysekat klienta na­řčeného ze zločinu. Z hrdelního zločinu. Z perverzního zločinu. Z vraždy. Nebo aspoň ze zabití. Vypne páčkou bzučící přístroj značky PREMOLUX a strhne brýle z očí, vidíš, hošku, že to nebolelo, držel ses jako muž, a před zrcadlem si potírá pokožku mastným krémem, čímž zabrání po opalování jejímu svraskání. To jsi teda ty? Dopřeje si kratičký pohled na tvář vyvrhela, pokusí se vyloudit na ústech cosi jako úsměv, víš, že ti to opálení sluší, řekne Jitka za jeho zády, vypadáš jako Vinnetou. Nikolivěk, říká se jako ašant (rovná se příslušník nejvýznamnější a nejpočetnější národnosti Ghany, viz Příruční slovník naučný, str. 126); opět jedno tajuplně nesrozumitelné slůvko z dětství bylo vyloupnuto ze skořápky, ale naštěstí má ještě jiná a ta v ní ponechá. Vykročí s ručníkem kolem krku z koupelny; je mu skvěle, říká se tomu být fit, připadá si jako boxer, který se prodírá ryčícím davem mezi provazy ringu; dveře mu nabídnou pohled na scénu nevýznamného dramatu, které se tu odehrálo před měsíci; závěrečný výstup je obraz z diaprojektoru pod lebeční kostí, jehož vypínač nestačil objevit. Alespoň ne zbaběle uhnout očima: nalevo od středu jeviště sedí v křesle ona v nepřirozeně ztuhlém předklonu, nestačila se ani dostrojit: jsem čuně; netrpělivé, bezohledné čuně! Zpod bledě modrého kombiné vyčuhují opálená a trochu kostnatá kolena a dojímají, jak se k sobě zkřehle tisknou; veškerý pohyb se teď soustředil do štíhlých prstů s bříšky ošoupanými od klapek psacího stroje; zná je snad více než svoje; ty milé, blízké prsty snad první pochopily, takže se mu zdá, že mluví především k nim, mluví a ona mlčí a mlčí, obkroužena svým tichem; je to její ticho, pokorně zpytavé ticho, vystupující z ohraničené bytosti; neopakovatelné ticho jménem Zdena; šíří se od ní v třaslavých kruzích a je bolestně výmluvné; můj bože, všechno je teď tak nesmyslné, nemístné, včera sehnala maso na bifteky a uložila je do chladničky, ještě je tam, co teď s ním? Kdyby aspoň mluvila, kdyby se vzepřela a rozječela se bázní, kdyby klesla (jako jiné) k nelogickým výčitkám nebo i hrozbám – nesmírně by mu tím pomohla; přivítal by i jistou okázalost a nechutný patos, docela přijatelný v takové situaci, všechno by bylo snazší a pochopitelnější než tahle odevzdanost jehněte vlečeného pod sekeru; vědomí, že se nemusí obávat ani jejích slov, ani slz, v něm probouzí zrádnou touhu rozběhnout se k ní a vtlačit jí tvář do klína, asi jsem přišel o rozum, Zdeno, je ve mně nějaká posedlost, to jsem nemluvil já, víš, ale ne, nesmí, nesmí a už ani nemůže zpátky po tom, co tu ze sebe vylámal, co se už navléklo do zvuku hlasu; stejně by už nevěřila; stejně se už nic nedá vrátit na stará místa; oba jsou už jiní, vyměnění tím vysloveným, a nezbývá tudíž než dokrákorat tu bizarní nénii až do konce. Causa finita. Zvláštní: teprve teď si uvědomuje, že ji vlastně nikdy neslyšel naříkat a stěžovat si, byla k sobě samozřejmě přísná jako k němu neokázale obětavá, a kdyby jí v tom nezabránil, ještě teď by mu přišila chybějící knoflíky ke košilím – bože, co s tím v těch prádelnách dnes dělají? – poklidila, vycídila vanu nebo mu odnesla pršiplášť do čistírny; a teprve teď, v násilném odstupu, který vytěžil z těch cituplných tirád, ji dokáže vidět celou, v úhrnu jejích vlastností, v součtu společně strávených chvilek, tím hůř, tím hůř pro něho! Klid! Klid! Co si vlastně vyčítat? Nikdy, ani v okamžicích nejvyššího citového vzepětí, jí přece nesliboval takzvanou lásku za hrob, a tím méně… Těch pět klidných a – bez nadsázky lze říci – vrchovatě šťastných let dal on jí právě tak jako ona jemu a nemá tedy důvod vciťovat se do úlohy dlužníka; jsou vyrovnáni. Kvit.

			Když ji poznal, ani ve snu ho nenapadlo hledat v ní milenku, jaká se z ní záhy a k jeho dodatečnému úžasu vyklubala.

			Už proto, že tenkrát ještě žil s Alenou, ohlušený její hlučností, přiotrávený jejím egocentrickým okouzlením a vyděšený trapnou závislostí na jejím těle. Život s Alenou se odehrával v přeryvech mezi výbuchy hádek a telegrafickými smíry v posteli; podobalo se to jízdě na tygru nebo nekončícímu flámu s permanentní kocovinou a nikdy ho neopouštěl nezáviděníhodný pocit, že hraje roli nedůležitého doplňku k jejím šatům, partnera imaginárních vášní a nakonec objektu kuriózní pomsty. Ano, pomsty. Neukojená herecká ctižádost v tom magazínově dokonalém těle podivuhodně harmonovala s neschopností ukojení ryze sexuálního, a vyžádalo si značný čas, než pod okázalými projevy vášně, neskrblícími vzlyky a zatínáním nehtů do zad objevil civící prázdnotu nedoslovení, falešnou úlitbu jeho samčímu sebevědomí; ta herečka, až trapně průměrná na jevišti, nezvládla ani roli sebe samé jakožto ženy. Zbožňovala zrcadla a vlastní tělo, její vzrušení mělo podezřele masturbantskou příchuť; nikdy jí úplně neporozuměl; nerozpoznal, jestli ji do nových milostných excesů žene potřeba vyžít se, nachlemtat se všeho, co jí fantazie lživě napovídala, a najít přitom vlastní erotickou tóninku, nebo jen hypertrofovaná zvědavost; když mu navrhla, aby k jejich běsnění přizvali její mladičkou známou, nevzmohl se k dost ráznému odporu, a teprve později pochopil, že ve směšnokalném výsledku onoho experimentu kořenila i destrukce jeho vztahu k ní samé.

			Zdena byl její dokonalý antipod a za to, že dovedl ten kontrast ocenit, byl královsky odměněn: Zdena byl klid po vymyšleném uragánu, bezpečí a vydechnutí; vůbec nebyla na první pohled oslnivě krásná, alespoň ne tou plakátově tuctovou krásou pin-up girls, tou snadnou, poddajnou, a proto záhy sotva vnímanou krásou holého souměru. Naopak: její půvab byl ztichlý jejím tichem, hrdě nezávislý na tazích obličeje a křivce boků, nebyl v podrobnostech; byl to půvab celku a bylo možno jej odhalovat jen postupně, krok za krokem a s trpělivou snahou jej odhalit; vůbec to nebyl půvab, za nímž se ohlédáme na ulici, už proto, že nevyzařoval jen z jejího těla; naučil se milovat její oči, ruce a stehna ne pro ně samé, ale proto, že přináležely k bytosti, která tak a tak myslí, cítí, tak a tak vnímá svět i jeho; to na ní bylo úchvatné a pro něho osvěživě nové; nic v ní nebylo možno od sebe oddělovat, protože nic nebylo předstírané; ze zkušenosti věděl, že se faktická vášeň zřídkakdy inzeruje, už proto, že ji podmiňuje stud, tedy cosi, co nemá frigidita důvod cítit. Zdena měla tu nejzákladnější vlastnost dokonalých milenek: dát se celá beze zbytku a naráz, nic si neponechat pro sebe, pro jiného, pro zítřek; odložit v pravém okamžiku vedle prádla i rozum a stud a vědomí, prostě všechno to, oč obvykle drhne vášeň neukojených žen, všech těch neprobuzených manželek, čtenářek poloobskurních příruček a plachých návštěvnic sexuologických poraden; až závratně snadno se vedle ní vylízal ze škrábanců a trapných nejistot, kterými ho infikovala Alena: adié, plíživé komplexy a zatuchlí mindráčkové! Zřejmě stačilo nebýt totálním impotentem, aby muž, kterému se vzdávala, nezadržitelně rostl do nadživotní velikosti, a to aniž se sebemíň pokoušela udělat z něho erotického vazala nebo pinčla, který vděčně olizuje nohy své velitelky, takže si mohl blaženě oddychnout staronovým poznáním, že skutečná vášeň nepotřebuje porobovat ani vytvářet všelijaké pod- a nadřízenosti, že může být zgruntu radostná a demokratická.

			Vede ji do svého podnájemního kamrlíku u vdovy Koštové a není jí víc než pětadvacet; na pavlači má nechutný pocit, že procházejí uličkou hanby, což ho vzhledem k tomu, co má před sebou, nebezpečně rozechvívá, helejte, slyší v duchu šepot domovních drben, doktůrek od Koštovky si vede na porážku novou, cc. Už v té chvíli mu pomohla tím, že si toho všeho prostě nevšimla: jde s ním, protože s ním chce jít, a bude s ním žít, protože s ním chce žít, všechno je tudíž přirozené jako vzduch a nezáludné a čisté, protože samozřejmé. Ty a já. Co dál?

			Dál – to raději škrtnout, má-li obstát. Naštěstí obvykle nebývá mnoho mimořádného, prostě jen je; v nezaujatém pozorovateli vzbuzuje leda nedůvěřivou závist nebo nudu: vytvářeli si spolu malé a nevzrušující dějiny – mohou-li ovšem existovat dějiny bez konfliktů –, měli svoje zvyky, ustálené žerty a úsloví, všechno to, z čeho je udělána průsvitná hmota vztahu; už se znali po dechu, po doteku a odmlčení a bylo báječné, jak do sebe neznatelně vrůstali, a bylo to tolik a stále víc báječné, až… až se té samozřejmé báječnosti začal – zpočátku ovšem jen mírně – lekat!

			Kde je brzda? Čím dál víc pociťoval, že se mu to počíná vymykat z rukou, že ho to se lstivou neznatelností svazuje do kozelce; už tím, jak se to nebezpečně začínalo podobat manželství, proces málo postřehnutelný, leč reálně existující: se zákonitým poklesem touhy po tělesném styku s ní, tedy v onom pozvolném, ale neúpros­ném zlomu, v němž je životně nutné objevovat jiné a poklidnější vazby, ho začalo z toho pocitu mrazit. Co blázníš? Nemáš už ji rád? Nesmysl, mám, ale…! Stalo se ti něco nepříjemného, Emile? Ne, proč? Prosím tě, nepozoruj mě pořád jako nemocné děcko! Mám fůru práce, termíny hrozí a nevidím na oči. Pusu a spát! Tušila už tehdá něco? Nic si v ní nepřečetl, byla stejná, až mučivě stejná ve své oddanosti. Co kdyby ti – pokoutní nápad! – dejme tomu nasadila parohy? Pomyšlení na to, jak je to vyloučeno, bylo možná ještě tíživější. O chlup. Sehnala jsem ti v Domě módy terylénovou košili. Tos nemusela. Prosím tě, nedělej ze sebe kuchtu, víš, že mi to neimponuje, začínám si připadat jako obtloustlý prďola. Taťka v bačkorách. Červi nejistot, hlouposti dřív nevnímané ho začaly dopalovat, hypertrofovány tím, že ona je nevnímala; a čím dál víc ho popouzela její obětavost; ranec vděčnosti na zádech; nebo její málomluvnost, to její osobní ticho; zničeho přestal snášet její neměnný parfém. Dokonce i pečlivost, s jakou si před spaním čistila zuby a omývala intimní části těla: hu, milování až k zbláznění hygienické; celá ta kvazimanželská zaběhanost, která vytřásala ze smyslnosti nezbytnou spontaneitu; způsob, jakým se k němu dennodenně přisouvala pod přikrývkou, ty navlas stejné vzdechy a akce, které kdysi tolik potřeboval; a celý ten pseudohygienický rituál po styku, to crčení sprchy z koupelny a fatálně nezbytné: spíš? když se vrátila; a vůbec její dokonalost; ta neslýchaná, nevychýlitelná, a proto mordující dokonalost; ta prostá neschopnost vnímat lidskou sprostotu a ubohost a banalitu: je zazděná v sobě, v tom to je! Je příliš dokonalá a už tím nedokonalá! Je vůbec příliš! Nadlidsky nebo – nelidsky? Kdyby aspoň jednou uklouzla, byla sprostá, obscénní, banální… Vychovaně to nedal znát a podvědomě začal z těch imaginárních nedostatků vršit obranný val plný sebeomluv a sebelítostí: jakousi privátní Maginotovu linii. Jsem prostě svině. Darebák. Už je to tak. Ale nemohu jinak. A chci! Ne, vůbec mu neposkytla důvod, aby ji mohl podezírat, že se na konci jejích nevyřčených tužeb nachází rozzívnutá tlama dveří do oddací síně s obvyklým dvojzpěvem Rozmysli si, Mařenko, a podpis na jistém dokumentu, ale i tak zachytil onen povědomě známý puch definitivnosti, který v něm probouzel nutkavou potřebu úniku, přízrak okorávající nudy, sklapnuté pasti a hrčícího pásu. A proto ne! Ne! A proto znovu, znovu, i třeba hůř, ale ZNOVU, protože všechno se opakuje a musí se opakovat. Jinak! Jenomže jak? Jak jí to vysvětlit, když jsou to jen třaslavé a – dejme tomu – i nesmyslné pocity, subjektivní úzkosti, pro něž chybí slova? Zbývají jen nelogické výmluvy, berličky argumentů a koneckonců – lži! Obvyklé, vyzkoušené! Ještě najít tlačítko! Stiskla je dokonce sama, když mu jednoho dne nabídla, aby se odstěhoval k ní. Vyhlíželo to navýsost rozumně a už tím podezřele: bude se muset po Evženově návratu stejně odtud vystěhovat a ona má po matce slušný jednopokojový byteček na okraji Žižkova, který by se nám bez problémů podařilo vyměnit za prostornější: ve své praktičnosti by to určitě sfoukla hravě, tedy: společný byt! Obšťastnil ji polibkem hodným biblického Jidáše a zamluvil celý ten příšerný projekt vágním vtipem. Pochopila, schopná pochopit všechno. Já to ale myslela dobře, Emile. Vím. Tenkrát – bylo to krátce před zákrokem – už existovala Jitka, ale existovala jen jako prozíravě nachystaný tampon, jehož účelem bude uzavřít mokvající ránu a ucpat otvor: zanic by ji sem nepřivedl, dokud tu kraluje Zdena, ale účelně ji nezapřel, když k němu pozdvihla oči a zeptala se zpříma. Bože, ona i to pochopila!

			Plamínky plynového hořáku se s diskrétním puknutím rozhoří, natočí do konvice vodu a shání se po krabičce s papírovými pytlíky Pickwick Tea; Angličané vědí, proč je dobré prolít si po ránu vyždímané útroby tímhle vřelým tříslem; bohužel oslazeno sacharinem (cukr dávno škrtl) poněkud ztrácí na chuti, ale jinak to nejde, západní Němci prý vyrábějí sacharin už bez nepříjemné příchuti chemie, ale možná že je to jen canc; ohlédne se ke křeslu a znovu to bodne: ještě tam jsou, na pár kroků od sebe, a scéna se hrne k finále, plyn má zase malý tlak a jemu se chce řvát, zrušit to všechno hlukem, a tak neochotně hrouží pytlík s čajem do vřící vody a je to chvíle rtuti, prosím tě, pochop to, mám tě rád, jsi nejbáječnější ženská, jakou jsem kdy poznal, nikdy tě ze sebe nedostanu a ani nechci, jenomže… Co s tím masem na bifteky? Slyší se, jak jí vysvětluje nevysvětlitelné, je to mrzký slalom mezi osvědčenými větami, které si nezasloužila, je to pustá řezničina, ale musí vydržet, musí obstát, a pak už jen mlčí a bezradně čučí na tisíckrát okoukané dráty a televizní antény na protější střeše: jsou pořád stejné, hnus, na římsu dosedne týž rozdrchaný vrabčák, mrkne na ně dovnitř a už zase frr!

			– Mohl by ses obrátit? –

			To mohl. Ostatně byla to její poslední slova a poslední žádost z onoho skromného souhrnu žádostí, které kdy vyslovila, vyhoví jí a zbytek už je jen záležitostí sluchu; bezpečně ví, že se nesmí pohnout, sebenepatrnější pohyb by mohl obdržet váhu náznaku; vykročení; odvolání; má k němu na krok, cítí to: zpátky, můj bože, vymazat, škrtnout, jsem zblblé hovado, mrcha, cvok, lhář, a rovněž ví, že nesmí tuhle chvíli zasvinit slzavým melodramem, že je třeba zachovat důstojnost jejich skromných dějin, a dokáže se ovládnout, i když zaslechne za zády plachý šelest prádla, výsměšné mlasknutí přezky a kroky; vteřiny jsou z gumy: teď vylovila ze skříně proužkované pyžama (jeho dárek k Vánocům), teď vytáhla z rámečku svou fotografii (její dárek k Vánocům), teď rabuje s ponižující překotností v zásuvkách stolu a češe se bez zrcadla, jen tak nakvap, až vlasy praskají, zoufale všední dohra věcí a cetek, které zraňují – oč vkusněji si vede než soptící Klára nebo ubulená Marie! – pak vratká pauza: co s tím masem na bifteky, proboha? a vzápětí téměř neslyšné kroky ke dveřím v předsíňce: její! Chce se zakřičet, když slyší, jak odnáší odtud sebe samu, celou, hlas, vlasy, mateřské znaménko pod prsem a štíhlé prsty s bříšky opotřebovanými od klapek, to své ticho, cvaknutí kliky má naléhavost dramatického činu, v ledničce CALEX objeví kostku másla od včerejška, přičichne a spokojeně kývne, ale teprve klapnutí dveří ho vyprostí ze strnulosti, tfuj, dosud chutná tu prašivou úlevu, ale dosud se mu chce zvracet, blít, co jsem to proboha spáchal? Ale pak se jen zřítí naznak na nezastlaný gauč, dosud teplý jejich teplem, a leží na něm věčnost s očima opřenýma o vygumovanou oblohu stropu a tiše skučí; trpí; omámený steskem; vypáčený; polomrtvý; je, ale i není; je uprázdněný pro své znovu a už nebrání poctivým slzám.

			* * *

			Pocit expanze; radostné obnovy; přebytku; sedí v něm u stolku a chirurgicky přesnými řezy dělí rajčata (vitamín C) na stejné dílky; drtí v zubech křehké toasty: účastní se obřadu celým tělem a v láskyplném usebrání; župan sklouzne po opálených stehnech, sloupkové hodiny odklinkají devátou a Jitka už pobíhá v šustivé naškrobenosti po laborce.

			– Stalo se vám něco? – ptá se ho týž večer v jeho zánovní felicii, která se prodírá sněhovou břečkou po dláždění. Vyruší ho, ale neodpoví jí hned: otáčí volantem a mírně vraští čelo – vzezření ovládatele pětačtyřiceti koňských sil mu vyzkoušeně sluší –, letmo zavadí pohledem o její kolena a zjištění, že jsou dokonalejší než Zdenina, mu nabídne skrovné zdůvodnění ranního masakru:

			– Vypadám na to? –

			Obrátí stránku Literárek a bezmyšlenkovitě těká pohledem po řádcích článku, ale není tu, je v autě a nelíbí se mu protivná dovolenost, s jakou si natočila odrazové zrcátko k nosu.

			– Vypadáte jako člověk, kterému právě vytrhli zub. –

			Nedá na sobě nic znát, i když mu její rozmar připadá surově nemístný; ještě ze sebe nestačil vynést pohřební věnce; tfuj, jako bys vyprávěl vdovci na cestě z krematoria lechtivé anekdoty. Co by asi řekla, kdyby se jí svěřil? Jistota, že by z ní nevydoloval špetku nepředstíraného soucitu s předchůdkyní, v něm probouzí hněv a nesmyslnou zaujatost, ale rozum ji bryskně odmítá: to by od ní vyžadoval nadlidský výkon. Přirazí s vozem k obrubníku dlažby, nechá jej přes noc na místě, co kdyby musel dýchat do balonku? Opít se! Zchlastat se! Zmazat se po dlouhé době a proti svým zásadám až do znecitlivění, to by možná pomohlo. Už proto, že ta vedle je dosud cizí; je obtížně rozverná; chvílemi mu její nestoudné mládí připadá až výhrůžné; je to rukavice vhozená do tváře. Co si s ní počnu? Co je mi vlastně do těch jejích tlášků? That is the question, prostě je tu a on vedle ní, má na sobě nové sako z česané příze – střih objevil jeho krejčí pan Masný v anglickém magazínu a jako vždycky se nad ním uchváceně rozblekotal: něco šik, pane doktore, s vaší postavičkou si to můžete dovolit, račte si všimnout těch klopiček a linie zádíček (jeho úslužnost je posedlá deminutivy), něco up to date, říkají to tam tak, pravda? – a když v něm uháněl do garáže pro auto, chutnal v sobě křiklavou svěžest pětadvaceti. Až tady, v nažloutlé intimitě baru, který se vždycky osvědčil při jeho znovu – pietně odmítl box, v němž v šerém dávnověku vysedával s drahou nebožkou –, se dnešní dopoledne podle vrátilo: stesk a chvějivá nejistota před neznámem, prolnutá eventualitou vlastní směšnosti. Žvaním! Příšerně! Nejsem tu! Kdyby aspoň mlčela! Přizdobit obličej úsměvem ho stálo neslýchanou dřinu.

			Což už ovšem není jen bláznovství, podotkne Arnošt, až se dozví, co se stalo; (téměř slovo od slova věděl, co řekne). To už mi – mírně řečeno – zavání gauneřinou. Hazardem. Psychiatr by na mém místě asi mluvil o schizoidním stavu, jenomže tobě už zřejmě není pomoci. Takže už jde jen o ni: nechat takovou ženskou na holičkách, notabene když ti dala svá nejlepší leta. Je normální, a proto touží po dítěti. Má na ně nejvyšší čas. A právo! Mužský ve tvém věku by neměl hledat jen tělo do postele, ale především partnera. A to partnera do deště. Ona jím byla, to víš právě tak dobře jako já. Bude přitom dřepět rozplácnutý na bílé židličce jako kravinec, bude potřepávat proti světlu zkumavkou s jeho močí a nezadržitelně krákorat; nakonec pokývne – jakoby trochu zklamaně – plesnivou lebkou a mm, vypadá to, že je to čistý, ale to nemusí ještě nic znamenat. Už proto, že lidské tělo je náramně složitý strojek, má příliš mnoho součástek, nic si nebulíkuj, milánku! Pak, aby poněkud setřel záštiplný tón: no nic, dělám, co mohu, i když sám nevím, proč blbnu s tebou. Jsi svým způsobem můj výtvor, myslím v tom, jak vyhlížíš, baví mě to už z ryze experimentálních hledisek, možná že o tvém případu jednou slátám brožurku, ale jako starej kamarád… podívej: ono vůbec nejde jen o ty karasy a infarkty, ze kterých dnes mají lidi největší vítr, nemyl se: ta hlavní nemoc, proti které ti nic nepředepíšu, už proto, že jsme proti ní celkem bezmocní, se jmenuje jinak. Stárnutí, víš? Skleróza, řečeno velmi zhruba pro laika, zapamatuj si to! Ta v tobě pracuje, ať děláš co chceš, jóga nejóga, a vypadej si přitom třeba jako kojenec! To je jen vnější slupka. Jo, kdyby se proti téhle nemoci – a to je nemoc – našla skutečně účinná a radikální terapie, nic by nebránilo, aby se člověk v civilizované zemi nedožil bratru dvě stě až tři sta let a mohl si odbývat citovou pubertu do šedesátky. Pak si začni třeba se šestnáctiletou pannou. Ale takhle? Tolik z hlediska lékařského a teď z hlediska psychologického: mohl bys mi – jako chlap chlapu – prozradit, o čem si s ní povídáš? To ji furt poučuješ jako fousatej profesor nebo ji ohromuješ vědomostmi? Kolik že je jí to let? Né! Já se z toho potentočkuju. Ano, máš pravdu, říkal jsem ti totéž, už když sis začal se Zdenou, ale tohle… Vždyť bys mohl být přinejmenším jejím tatínkem, kristepane, počkej, nech mě domluvit, to chceš, aby z tebe odháněla mouchy? Dej pozor, aby tě nemusela v posteli křísit, hochu, technika není všechno a ty hormony taky ne. Apropó, jak se cítíš po tom metyltestosteronu? Jestli ne, můžem zkusit nějaký derivát, třeba testosteronbenzoát nebo… dobrá, nech to na mně a neboj, předepíšu ti to znovu, když se chceš mermomocí zruinovat. Ale podívej, dodá s výrazem utrmáceného fauna, já přece nejsem zapšklej moralista, klidně si splaš nějakého koloucha a obleč ho v Tuzexu do rakouského svetříku, když už nedokážeš být bez napjaté kůže na břichu – do jisté míry uznávám regenerační účinky takového… ehm, ehm, odskoku –, ale nepleť věci dohromady! Kdyby se dal lékařsky ordinovat normální způsob života, dejme tomu v tabletkách per os nebo čípcích per rectum, nezaváhám, tady máš recepis, chlape, a upaluj do apatyky, ať ti nezavřou! Máš nejvyšší čas začít s léčbou. A udělal bych to s křišťálovým svědomím jako lékař i jako kámoš. Čemu říkám normální způsob života? Prosím tě, nedělej ze sebe naivu: oženit se se ženou přiměřeného věku, založit cosi jako domácnost nebo rodinu, jak libo, začít už jednou systematicky pracovat a tak dále, prostě – žít přiměřeně věku! Usadit se, řečeno lidově. Kdy už jednou napíšeš tu svou knihu? Vyhrožuješ tím už dobrých dvacet let, ale vsadím se o zbytek vlasů, že nemáš ani řádku! Nepovídej! Samozřejmě, i na to dojde, viď, až potom, později, chachá! Ty jsi vlastně živ z odkladů. Jak dlouho ještě? Dobrá, dobrá, jen mi netvrď, že je normální, aby se mužský ve tvých letech harcoval po podnájmech jako stěhovavej pták, nejsi studentík. Kdybys nebyl exemplární cvok, mohls mít za ta leta i při vší bytový krizi desetkrát vlastní strop nad hlavou, netvrď mi, že ne!

			Nic takového netvrdí, pobaveně sleduje, s jakým apetýtem se vrhla na misku slaných mandlí, je vlastně veverka, a docela roztomilá postřehnutelným konfliktem mlsnosti s vůlí zachovat společenské dekorum; kdyby tu byla sama, určitě by si je nasypala do pusy všechny najednou. Ještě láhev? Chutná vám? Ano, ale… když se mu šeptem přiznala ke své vášni k ginfizzu (v čemž není originální), spiklenecky na ni mrkne a luskne prsty na těkající siluetu číšníka; abrakadabraka.

			Mohl, samozřejmě že mohl, polemizuje v duchu už předem s Arnoštovým krákoráním, ohrazuje se, tasí argumenty, i když ví, že je oba diskuse na tohle vymrskané téma definitivně znudily. To se ví, že mohl, a možná ještě víc než deset stropů. Ledacos nádavkem. Taky pořádně rozšlápnuté bačkory a vystouplý teřich, který se v přítomnosti žen s námahou a za cenu zadrženého dechu zatahuje, a celou kolekci jakýchsi malátně obranných postojů k sobě a ke světu kolem. Tu tvoji chvályhodnou a zdravotní ideu životní normality, kterou propaguješ už proto, že jí omlouváš vlastní usedlost; že jí maskuješ nudu až k zrezivění a stesk po něčem, nač si už netroufáš. Zalezl jsi do ní jako do šnečí ulity, a ke všemu ne dobrovolně, ale z nouze! Nic mi nepovídej! A k tomu už jsem mohl mít pár potomků, o nichž bych bezpečně věděl, že se na mě, až dospějí, s uchvacující samozřejmostí – nepochybně nadívanou sentimentálními ohledy – vyflajznou! Že spolehlivě sehraju v jejich životě roli intimní veteše, klumprcajku, obtížného hlasatele obnošených moudrostí, chodícího přežitku nebo – což je zvlášť povzbuzující – snadno dobytelné pokladny! Skvostná perspektiva, že? Nestačí pohledět na tvůj případ? Ty mi ovšem namítneš, že přeháním, že to není tak zlé. Inu ovšem že ne: mohl bych si třeba nabulíkovat, že tím splácím přirozený dluh společnosti za to, že i já jsem byl vychován, což je nepochybně morální stanovisko, anebo ještě líp: že si tak zajistím pokračování, to jest, že budu žít dál ve svých dětech. Vskutku jímavé! Nic proti tomu, když se někdo zakousne do tohohle cumlu, jenomže, můj milý – bačkoru budu žít a pokračovat! Ani ty. V ničem a ničím se nezachytíš jejich velectěných živůtků, oni jsou to totiž docela jiní lidé a nejsou tu proto, abys v nich parazitoval a aby ses v nich svezl do časů, které ti už nepatří. Naopak: pofrčíš si to do hlíny totálně sám, nádherně zaokrouhlený a beze zbytku; ani pšouk tu z tebe nezůstane! Opláčou tě, dvakrát za rok ti věnujou svíčku a stále ledabylejší vzpomínku na milovaného papínka a budou si tu žít klidně dál, bez tebe, drze a až cynicky samostatně; a budou se tu hemžit a množit třeba i s tím útěšlivým cancem o pokračování ve vlastních dětech. Hurá – jen do toho! Já vím, co teď na mě vytáhneš, samozřejmě, kdyby tak uvažovali všichni, lidstvo by vyhynulo, není-liž pravda? Zajisté! Jenomže – ad jedna: absolutní většina je bohudík – nebo bohužel, jak libo – po této stránce příkladně normální. Jako ty. Ad dvě: já – oproti tobě – nehodlám komukoli tyto své názory, lépe řečeno pocity, vnucovat, jsa si vědom jejich extremity… a za třetí: upřímně řečeno – vidíš nějakou zvláštní zásluhu ve ctižádosti vrhat další a další bytůstky do té odporné tlačenice, která tu užuž nastává? Já ne. A to si to račiž představit za takových třicet, padesát nebo sto let: už teď si tím problémem láme mnoho povolaných učené hlavičky. Díky vám – normálním! Počkej, nech mě domluvit! Kdybych tě toužil obzvlášť rozdovádět, řekl bych, že je k tomu třeba i jisté porce nezodpovědnosti, ne-li mravní otrlosti na téma: já se chci množit, já chci pokračovat a vy, milovaní potomci, se tu račte ušlapat! Přeju vám dobré chutnání k těm řasám! Anebo si pusťte žilou, a pokud možno hromadně, aby to stálo za to, zanecháváme vám za tím účelem nadmíru účinné prostředky…! Jakápak demagogie, prosím tě! No dobrá, neběsni, všechno odvolám. – A v rámci té tvé normality bych mohl být rovněž majitelem jedné beznadějně stárnoucí ženy, vedle níž se žije s neurčitým pocitem viny, že ses nějak přičinil o její ženské zhanobení, nebo žes byl alespoň jeho nešetrným svědkem, což se rovněž neodpouští. Poslouchej – ta zatrpklá panička, ke které se každodenně a bez jásotu vracíš – je to vůbec táž Hedvika, již jsi kdysi dokonce i ty, zapřisáhlý racionalista, opěval klopýtavými veršíky? S níž jsi s takovou – dnes už ne úplně srozumitelnou – dychtivostí pelášil na radnici, jako by ses bál, aby ti ten chodící ženský unikát někdo nevyfoukl? Je? Ale ale. To je pro tebe ovšem přitěžující okolnost! Neboť: račiž pohledět, co ti z ní čas strávený po tvém boku udělal! Čistá práce v oboru destrukce! Tos nečekal, nepovídej! Leda sis to dokázal připustit tím svým nastydlým mozkem, ale milostný cit, nad nímž dnes zmoudřele ohrnuješ povadlý nos, postrádá tenhle druh představivosti. Žije z iluze. Bohudík. Tak co? Podfuk? Hedva byla opravdu hezká, což mohu potvrdit, i když nebyla můj typ. Kdo ti ji vyměnil za tu dnešní? A tebe jí? Jak k tomu přijde ona, která v tobě s lehkovážnou ochotou viděla vtělení Adonise nebo alespoň Clarka Gabla, a teď musela přehlížet tvou pleš, zplihlý zadek ve tvaru obráceného lichoběžníku a pytlíky pod očima? Kdo jí tě vyměnil? A jak k tomu přijdete oba, abyste se na sebe do konce života dívali unavenýma očima a bez touhy, rozměklí a vystydlí, oblázky omleté stovkami a tisícovkami všedních hádek, blbých nedorozumění, antipatií, zprohýbaní kompromisy a tak dále? Já vím, co máš na jazyku: to je normální, je to přírodní zákon, jak by to na světě vypadalo, kdyby… logický chod věcí, ale ano, je, souhlasím, jenomže – a tady se rozcházíme – je nevyhnutelně nutné se dobrovolně podrobit, lehnout si do toho jako do proudu a předčasně rezignovat před nejhnusnější křivdou, páchanou na člověku v plném rozkvětu? To, co ty nazýváš normální a co mi doporučuješ se škodolibostí, s jakou se posílá na mizerný film, mi totiž ani trochu nepřipadá normální. A navíc žádoucí. Je to ponižující jako každé bezpráví. Páchne to krachem. Bankrotem. Celý ten systém tvých normalit – děkuju pěkně! Mně například ta tebou tak velkoryse chápaná instituce tajných milenek a bočních relaxací vůbec nevyhovuje. Nenutím tě ani, abys věřil tomu, co ti teď řeknu, ale já… já žádné z těch, které jsem měl rád a s nimiž jsem žil, jsem nebyl nevěrný! Mohl bych to klidně odpřisáhnout. Tím ovšem myslím, pokud jsem s tou kterou žil. Ať nepukneš smíchem! Podívej, nic nevyčítám, nemoralizuji, ochotně uznávám, že ta sestřička s tizianovým přelivem, co se tu před okamžikem mihla, má výmluvné boky, je to průkazně nadaná bohyně regenerace. (Apropó: zvýšená erotická temperatura vyzařuje v nemocnici téměř ze všech mladých a jen trochu pohledných ošetřovatelek; snad ji přechovávají v záhybech bělostných sukní a rozviřují ji v pružné chůzi kolem sebe, ale pravděpodobně je podmiňována i prostředím, tím skličujícím pocitem blízkosti hranice mezi životem a jeho opakem, vydělením člověka z normálního světa a leptavou nudou, která zaciluje horečnou touhu po intenzívním pocitu života na ty, které tu zastupují matky, sestry i milenky.) Psst, mlčím, nemusíš mi nic vysvětlovat! Co kdyby nás někdo slyšel, že? Jenomže mně – mně se nevěra prostě hnusí, brachu! Chápu: produkt manželské vázanosti, cosi jako východ z nouze, krátkodobý, leč osvěživý únik etc., ale tak nebo onak – vždycky podvod na sobě samém. Nezdá se ti? Já ji škrtám, protože ji nepotřebuji. Nemám logický důvod být nevěrný někomu, s kým žiju jen a jen po zákonech citu a těla – netvrdím, že se tyto vazby časem neopotřebují –, to jest dobrovolně a bez stupidit formálních závazků. Klidně pokračuj ve smíchu, ale já mám o tom, čemu se obecně říká láska, podstatně vyšší mínění; i když zcela neiluzívní; dobrovolně se smiřuji s jejím uhynutím, a v tom je moje logika a moje normálnost. Protože pokus protahovat ji donekonečna, to jest petrifikovat ji podpisem na jistém dokumentu a pak ji uplouhat v potu manželské postele, považuji za bizarní nedorozumění: je to znesvěcení, nechutnost a koneckonců zrada na samé její podstatě; to jest na její intenzitě, a sám víš, že každá intenzita je časově zoufale obmezená. Zajímá mě jen v prvotní síle a svěžesti a děsím se jejího práchnivění, té kachexie vztahu, která zákonitě končí lží nebo pracně zakrývaným zlhostejněním, ne-li nezakrytým hnusem.

			Obstojně vymyšleno, zastříhá Arnošt obočím a vypustí ze sebe nadbytečný vzduch. Pokračuj, brachu! Což tedy znamená…

			Doslova: příliš to bylo mezi námi krásné, příliš jsem ji měl rád a příliš si jí vážím a budu vážit i nadále, než abych ji neušetřil takového mrzkého závěru. A sebe taky, to přiznávám.

			Ne, prosím vás, už dost, ten ginfizz je podtrh, já to naposled pila na maturitním večírku, slyší z neúčastné dálky čísi blízkosti, tatata, ještě loni jsme jezdili k Borkovi na chatu, stopem, to je jasný, poslyšte, taky berete stopaře? fajn, tak jste šéfík, tak se říká těm, kteří berou, to vy nevíte? to je psina, že teď sedím u stolu se šéfíkem, neurazte se, propána, dělali jsme soutěž, kdo tam bude dřív, kluci to mají těžší, zvlášť v sobotu, když si to valej ven taťkové s mamkami a v embéčku mají vzadu fůru dětí nebo bábrlinku, Borek má na to bezva fintu, on vždycky stojí u silnice a fouká na klarinet, a víte, že na to moc šéfíků skočí? fakticky, ale vy se to, že jo? Ne, neotravuje, uklidní ji dlaní; civí na ni a uvažuje, kolik času si vyžádá každodenní výstavba jejího účesu, ano, je víc než hezká v tomhle vágním osvětlení, v němž se ocitají ve stadiu prvního očichávání; psi to mají podstatně jednodušší: obejdou se bez otázeček vystřelených jakoby bez úmyslu a s předstíranou ledabylostí uprostřed nezávazného čimčarání, ale ne, nezlobí se; zná pravidla téhle prvotní hry a všechno se opakuje a bude se opakovat, měl bych si objednat koňak, stačí ten egyptský, i když je přehnaně aromatický, ale co je mi propána do nějakého kloučka s klarinetem? Najednou si s ním neví rady, jako by slyšel vyprávět o komsi z Horní Volty nebo ze souhvězdí Orion, neví si ostatně ani s ní rady, neví si rady ani sám se sebou; zase to obtížné vědomí vratkosti, nesolidnosti vlastní existence, muž za bubnem vyrábí zbytečné virbly a do pauzy se natěsná složitý klapot střevíčků. Už jste byl někdy ženatý? Ne. Orchestr spustí Silentio a trubkový nápěv v něm nepříjemně šťourá, jsem nechutně sentimentální, jsem sentimentální jako svedená služtička, a Zdena: tobě se to nelíbí, Emile? V poslední době si často pobroukávala tenhle výtažek italského sentimentu, ale proč ne? co jí tak zavolat telefonem k sousedce? Tady Janotová, ozve se ve sluchátku rozespale, promiňte, já bych potřeboval mluvit se slečnou… je to velmi důležité, jde o život, víte?… a ššš, jsi to ty, Zdeno? už jsi spala? Ne, nic se nestalo, co by se mělo dít, prosím tě, nebuď pořád taková ulekaná, vjede prsty do kapsy saka a v tom, že nenahmatá pětadvacetník, je ochoten spatřit pokyn osudu, nadechne a otřese se, je totiž jinde, a přiveď mi ji už taky jednou ukázat, povídá maminka po milionté a prvé na lavičce ve stínu pámelníku.

			– Nechcete si zatančit? –

			Quos vult Jupiter perdere, vyhrabe Arnošt speciálně pro něho z trosek své latiny (je to jeden z jeho notorických citátů), hele, vyhrň si rukáv, změřím ti ještě tlak, a zatímco mačká v hrsti balonek tonometru, vytrubuje na své negroidní pysky. Rozbásnil ses, člověče, čistá sofistika, ale já zbožňuju, když si někdo své třeštění názorově podezdí. Člověk má mít v sobě pořádek, třebas nesmysly, ale pěkně na svých místech, není-liž pravda? No, není to s tím tlakem nejhorší, ale taky ne k juchání. Ubral bych plyn na tvém místě, ale jak myslíš! Čili – pokud na to můj tuctový mozek stačí – rezumuji: z řečeného vyplývá, žes jí dal kvinde z ohleduplnosti, z důvodů, abych tak řekl, ryze altruistních, zřejmě jde o jakousi formu eutanazie, ne? Nu co, jestli to ona chápe také tak – v pořádku, requiescat in pace, určitě omdlévá blahem nad tvou ušlechtilostí. Dojals mě, ďáble, čímž končím.

			… bude to stejně nesmyslné, jako by se oheň pokoušel vyložit vodě, co je to hořet, a tak se raději omezí na slušné, leč obvykle rozhodné odmítnutí nabídky domácí večeře, díky a pozdravuj Hedvu, neboť vůbec netouží doutnat pár hodin v přítomnosti utr­mácených manželů a u krbu, který malátně předstírá rodinné teplo. Klid, Arnošte, nehodlám sepsat ani buřičskou studii nebo traktát o tom, jak by měli druzí žít, už proto, že postrádám apoš­tolské komplexy; je to jen moje řešení, východisko z nezbytí, je to moje skromná a ryze privátní vzpoura, dojímavá asi jen svou naprostou beznadějností, ale zdaleka ne tak jednoduchá a sobecky pohodlná, jak to ty samozřejmě předpokládáš. Spíš naopak: je to drvoštěpská dřina, pod níž se jednou pravděpodobně sesuji, skácím jako podťatý a snad i vnitřně trouchnivý strom, jenomže – i tohle riziko mi připadá přijatelnější a optimističtější než celý kodex tvých kapitulantských jistot. Nechápeš, samozřejmě, ale jak ti vysvětlit nevysvětlitelné, ono nutkání, potřebu úhybu a obeplutí, maličkou, ale ustavičnou hrůzu letu, který mi ostatně byl vnucen, klidně si nechápej, ale je tu, myslím to znovu, prostě je tu, a srká brčkem ginfizz a kuckavě brebentí, že zejtra budu mít makovici jako střep, ale ať, na zejtra se kašle a vůbec na všechny krysaře světa, víte, já děsně málo snesu a pak buď blinkám, nebo vyvádím, o maturitním tahu mě vyhecovali, že jsem dala houslistovi pusu na pleš, no hnus, většinou je na světě votrava, že? a tatata, je živá a jiná než všechny předchozí, je terra incognita, do níž vyplouvá s blaživou hrůzou a trnutím při pomyšlení, kolik má ona času, slyší sám sebe, jak se proti ní uvolněně řehtá, jak se s nepochopitelnou podlézavostí nutí k žvatlání, i když je mu chvílemi mdlo z omletých bonmotů, které už ocenily její předchůdkyně (kde brát pořád nové a stejně osvědčené?), a hahaha, přičinlivě hraje jarost, i když si pod perfektní slupkou a zdrženlivým úsměvem připadá neúnosně těžký vedle její lehkosti, ztěžklý vším, co je v něm a za ním; je pytel k prasknutí přecpaný; je použitý a zneužitý, protože už dlouho žije, ale hude dál, i když si chvílemi připadá prastarý jako pohoří Brd, a hle – pohoří vstává ze židle a vrtí boky v rytmu twistu, s němou výčitkou ke kapelníkovi, který nezná míru, pohoří roní pot a kalkuluje s dechem, usmívat se! a svět se rozplývá, takže zůstává jen komíhavý terč s extatickým úsměvem na ústech, tančíte bezva, šeptají mu do ovlhlé tváře při waltzovém šroubu (dá si na něm záležet!), jeho znovu se na něj natiskne celým tělem; je to obnažený příslib a srozumitelnost stehen, je to naznačená soulož ve vertikální poloze, a s vámi je prima, já ještě nepoznala člověka, který toho tolik ví a vůbec se nevytahuje, jen si furt lámu hlavu, proč se mnou ztrácíte čas, připadám si vedle vás jako ze slídy a potí se mi nos, ne? Je rozkošná. Už ji dokáže i s otupělými smysly vnímat celou a bezpečně ví, že by se bránila jen zcela formálně, kdyby ji ještě dnes v noci zatáhl do Evženova doupěte, ale ani nápad! Ne! Nepatří už mezi mladistvé hltounky, kteří ještě neobjevili luxus trpělivosti a hrnou se k přepychové tabuli s neumytými prackami, a rovněž nehodlá riskovat: chce od ní víc, to jest všecko, co má, co je! Konečně! Když se za ní zchváceně prodírá mezi stolky ke slaným mandlím, zaslechne v sobě až klukovský pokřik, v němž cosi zjihle povoluje a důvěřivě počíná, je mu pětadvacet, takže s okouzlující snadností rozplaší vraní krákorání. Víte co? Až pojedeme někam ven z města, zastavíme prvnímu, kdo nás stopne, ano? Slibte, že to pro mě uděláte! Slibte mi to!

			Obrátí list, probírá se očima v programech divadel, chtěla vidět Krále Ubu, vyzunkne zbytek na dně šálku, povstane a mne z obličeje cosi jako úsměv: Nu co? Vlastně k té trapné debatě ani nedošlo, Arnošt, zjistiv, co se stalo, se spokojil ušklíbnutím a velestručnou konstatací:

			– Jsi vůl! –

			* * *

			Ráz, dva, jde ve skvěle střiženém svrchníku po cestách Stromovky, mhouří oči před sluncem a kontroluje rychlý, strojově pravidelný krok podle náramkových hodinek: tři tisíce dvě stě kroků k podjezdu trati, přesně tolik zpátky je každodenní ranní příděl; hlubokými vdechy nasává štiplavý vzduch do plicních hrotů, aby důkladně okysličil krev, a ohřátý jej vypouští do prostoru, zcela soustředěn na svou tělesnost, již radostné prožívá, je dokonale fungující továrna s uchvacující souhrou provozoven a je mu lépe, den ze dne a ve všech ohledech lépe, žije a nadouvá hrudník, Jitka teď asi zpracovává s vlčí chutí obvyklý loupák a zapíjí jej mlékem, pod dosud vyzáblými větvemi mine občas truchlivé postavy penzistů, zapřažené do dětských kočárků, krotký veverák se krčí pár kroků od něho k betonové cestě, loudí; hodí mu kousek rohlíku, ale nezastaví a kráčí dál, existence ohraničená kůží, jedna úhrnnost v času a prostoru, zážitek a vesmír ve vesmíru, odhodlaně v sobě vleče všechno, co je a co byl, křiklavou mnohost strmých pádů a křižovatek až po skrovné zavlnění paměti; po tváře, o něž jen letmo zavadil, pozapomenuté a zašantročené ve spodních šuplatech paměti, i ty v něm uvízly a s bezcitnou nenáročností trvají, i ty ho třeba sebeneznatelněji dělaly tím, čím dnes je, Magda a povědomý pohyb ruky, jímž si dívka odhrnuje vlasy z čela, násep trati spálený od jisker a chlupaté lýtko služky…

			Víš, co jsi? horlí dívčí hlas, jsi docela obyčejný měšťák. Hledáš jen samé hnidy! Počkat, už vím: tenkrát často vypínali proud, ačkoliv bylo už šest let po válce, bojovalo se o zrno a proti mandelince bramborové, noviny psaly jen tak mimochodem o přechodných obtížích – Lenka! Sedím s ní ve zhasnuté kavárně, ale ona o tom všem nechce ani slyšet: no a co má být? potíže jsou přece od toho, aby se překonávaly, svět je poznatelný, stačí si důkladně osvojit učení všech učení a umění všech umění a budoucnost se před tebou rozvine jako rudý běhoun, basta! Poslyš, vysvětli mi, co znamená on-to-lo-gie! Nechci vulgarizovat, ale tak to zřejmě cítila. Brzo jsem zjistil, že nemá smysl zapřádat s ní světonázorové diskuse, nechci-li vyprovokovat ostrý, byť jalový konflikt; byla totiž hotová; přesvědčená; a z jednoho kusu; základní stavební materiál její tehdejší bytosti byly radostné jistoty, horlivost a červánky zítřků. Velice se trápila pro svůj maloměšťácký původ, nesla ho jako fatální stigma. Nejsem nevděčný tupec, abych se z vyjasňujícího odstupu let hodlal posmívat jejímu nadšení; patřilo k ní jako k té dosud těžko pochopitelné době, ale vzpomínám si, že jsem si vedle jejího vybičovaného a demonstrativního optimismu připadal se svou neschopností nadšení a elegantní skepsí jako macarát jeskynní. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet! (M. Gorkij.) Byla nadívaná citáty pro každou příležitost. Loučili jsme se v parku u Muzea, odporně pršelo, ale jí to nevadilo, zřejmě zahrnula i ten déšť do souboru přechodných potíží, které je nutno překonávat; políbila mě na ústa s netrpělivou zběžností, s jakou se líbají staropanenské tetičky, a odpelášila na nádraží, kde na ni čekala rozezpívaná parta v modrých košilích a s kytarami na zádech. Jela se zakalovat na tříměsíční brigádu do hutí a mě škrtila lítost při pohledu na její hubená ramínka a tenké hůlky paží. Budu ti psát, Emile! Jsem pedant, nedokážu zahodit žádný dopis, určitě bych našel na dně kufru i ty její; jsou čmárané školáckým písmem na linkovaném papíře vytrženém ze sešitu, zřejmě kdesi v mizerném světle a na drsné pryčně. Byla neuvěřitelně psavá, přetékala dojmy; obden jsem objevoval ve schránce minimálně pět hustě popsaných stránek, které měly povážlivě daleko k milostným výlevům a které by dnes mohly působit nechtěně parodisticky… je tu dost špíny a udřená jsem jako kočka, ale nevyměnila bych to za žádný maloměšťácký přepych, Emile! Co je přepych proti tomu, být při tom!!! a vědět, že nepřekážím budoucnosti, že jí svým třeba jen nepatrným podílem pomáhám! Když je mi nejhůř, zatnu zuby a vzpomenu si na utrpení koloniálních národů a skoro mi ty moje odřeniny chutnají. Přihlásila jsem se na Fučíkův odznak, po večerech čtu Daleko od Moskvy, vypisuji si z té skvostné knihy celé odstavce a jsem hrdá, že jsem na téže straně barikády jako Batmanov!!! Už jsi to četl? Proč jsi takový individualista? Mrzí mě to na tobě, ale říkám si: nad nikým se nedá lámat předem hůl, změní se, překoná to… Otec mi poslal vyčítavý dopis, uvízl názorově v tom svém bývalém kšeftě se střižním zbožím, chudák… A postskriptum: dnes jsem byla zvolena velitelem naší dívčí světnice. Každé ráno pochodujeme do práce, pochoduji s ostatními, zpíváme My za mír a je mi báječně! Bylo mi odepřeno pochopit tu potřebu novodobého a zgruntu romantického martyrství, ale nejsem zvyklý cokoliv druhým vymlouvat a tím méně je pro cokoli agitovat. Lenka! Když jsem ji poprvé odvedl do svého pankráckého podnájmu a otočil klíč ve dveřích, upadl jsem záhy do rozpaků, protože jsem z jejích poznámek vytušil, že se o svém naplánovaném pádu předem poradila se svazáckým kolektivem (zřejmě jsem byl schválen!), takže jsem si připadal tak trochu jako připuštěný býček, nehledě k eroticky destruktivní představě, že se při milování bude můj kamrlík hemžit modrými košilemi. Prostě – oproti mně, zpola ztracenému individualistovi, nebyla nikdy sama; bylo mi bůhvíproč líto nás obou. Zavedla nejdřív otevřený pohovor na sexuální problematiku, v němž se bez uzardění přiznala, že dosud muže nepoznala, pak jako by jí začalo vadit, že o mně neví všechno, chtěla, abych jí ukázal alespoň svou odborářskou legitimaci, což jsem striktně odmítl; netoužil jsem, aby zjistila datum mého narození, ale je docela možné, že chtěla jen překontrolovat, jestli mám zaplacené příspěvky. Když přicházela o svou nevinnost, byla až ukázněně tichá, přenesla se přes tu kratičkou bolest se stisknutými rty a možná, že jí k té statečnosti pomáhala i myšlenka na utrpení koloniálních národů. Později přišla této potrhlé úchylce na chuť a byla skvěle normální; snad jí připadalo dost neměšťácké milovat se s mužem jen tak, bez úředního povolení, anebo se dočetla, že i Marx a Stalin měli děti. Nevím, příliš málo jsem se v ní vyznal a stoupající nuda byla špatným impulzem pro to, abych se o to dvakrát snažil. Rozchod byl až příjemně stručný, bez vyčítavých slz a patosu; podobal se dokonale aseptickému řezu. To se nedá nic dělat, vzdychla s pokrčením hubených ramínek, přečetla jsem velice zajímavou brožuru o sexuálním soužití muže a ženy, možná že se k sobě opravdu nehodíme, a je tudíž správné, že jsme to poznali včas. Byla by to velká zodpovědnost před společností, viď? Žij blaze a pokus se už v sobě vyznat! Podala mi chvatně studenou tlapku a vzápětí odklusala ve své modré košili na schůzi svazácké organizace, aby zajistila jakési závažné usnesení. Ba ne, nemám právo myslet na ni s trpkostí a tím méně s posměchem: byla dítětem své doby a své generace, a to, co dělala, myslela smrtelně vážně, to jest na plných sto procent. Setkal jsem se s ní až v osmapadesátém, když mě náhlá přeprška zahnala do kavárny Slavia, a v prvním okamžiku jsem ji skoro nepoznal; seděla u mramorového stolku s nohou přehozenou přes nohu a s cigaretou v ústech, až manifestačně elegantně oblečená, nehty pečlivě upravené a rty, které se tak pozdě dočkaly rtěnky, mi připadaly přízračně veliké: byla už dávno lékařkou, dosud svobodná, natáhla proti mně ruku unylým pohybem, který by slušel paní Emě Bovaryové. Emile, jsem ráda, že tě vidím! Ty ses vůbec nezměnil! Oplatil jsem jí to komplimentem stejně nicotným jako nepravdivým; co mě na ní nejvíc překvapilo, byla neznámá únava, která jí vyzařovala z pleti. To víš, podotkla s krotkým úsměvem vprostřed nezávazného potlachu a rozmáčkla cigaretu o dno popelníku, byla jsem tenkrát dost praštěná, viď? Není divu, hustili to do nás horem spodem a všechno to bylo tak báječně jednoduché! Škoda…! Mám jet na pár let do Afriky, pro pediatra je tam fůra práce, a asi pojedu! Nic mě tu nedrží… Jsem v partaji, proč bych nebyla, ono je to takhle asi rozumnější, to víš, každé nadšení má svůj konec. Občas si dovolím být sentimentální a krapet se mi po tom všem stýská. Ani nevím proč, snad v tom i něco bylo, čert ví, anebo proto, že jsme byli tak mladí. A co ty, individualisto? Ty ses vlastně nezměnil. Jak to děláš?

			Obrátka u podjezdu je odměněna hrdostí nad znovudobytím kaž­dodenní kóty, kráčí nazpět se zebavým sluncem na opačné tváři, ráz, dva, všechno se opakuje a bude se opakovat, ale u plechového koše na odpadky zpomalí, stále zpomaluje až do zastavení, a opět ten nepovědomý a skličující zážitek z dnešního rána: všimne si, že jeho pravička sama od sebe zašátrá po čemsi pevném, a cítí vlastní zbledlost; zas ta plavba, labilita, plynutí, je to nechutně skutečné, nevývratné, je to já, to mně je zle, a k tomu eventualita dosud skrytého dění, nemoci, která v něm možná už se lstivou nenáročností bydlí a střádá síly k erupci, žít je vlastně neslýchané riziko, permanentní ohrožení, je to vnucený slalom mezi tragickými možnostmi – jedna, dvě, tři – a je dobře: chutná odliv po přestálé potopě; jsem celý. Zkusí nadechnout. Vyrazit vpřed. Uniká z bezvýznamného místa, jako by ta prchavá krize byla na ně nesmyslně vázána a jako by bylo možné utéci před tím, co je už on sám, ne, nebude to brát, ty protézky svěžesti sbité z chemického vzorce!

			Co všechno musí zařídit? Za prvé: zavolat SLUNU kvůli těm lístkům do divadla, pak krejčímu, zastavit se v autosprávkárně, jestli už Prouza (ten virtuos v nastavování pracky) sehnal tlumič, sebemenší závadu na autě prožívá jako vážné narušení systému, pak si vypůjčit poslední TIMES LITERARY SUPPLEMENT a EVERGREEN REVIEW, a už se se spásným pocitem hrouží do všednovšedních, a proto bezpečnost sugerujících povinností, skryje se v něm a ráz, dva, u východu z parku mu paměť nevyžádaně nabídne dvojici povědomých rukou, pozná je ihned podle dokonale vymodelovaných prstů: Táňa, banální Táňa s ráčkujícím er, to jest: večery ve Skalici a čekání před vraty průmyslovky, je rok pětačtyřicet a město připomíná rozrýpnuté mraveniště, je obžerné svobodou a zvrací ji, jsou spolu, když se po šesti letech vychumlá z polární tmy, a prožívají rok nultý, všechno začíná a je ponejprv: první tramvaj, sedí vedle ní v parketu b na prvním filmu, který promítali (je to Ejzenštejnův Ivan Hrozný), a hraje si s jejími prsty, ale dost už, pryč s tím haraburdím!

			Vida, mladistvě zteče čtyři patra schodiště a kontroluje dech, jeho klaustrofobie špatně snáší těsné rakvičky zavěšené v šachtě výtahu, a už z posledního ohybu zaslechne telefon na psacím stole: v mírné panice, kterou probouzí každé zazvonění telefonu, se řítí ke dveřím, a zatímco se nemotorně pokouší vpravit dozický klíč do zámku, nabídne mu fantazie pestrou paletu katastrofických možností, volají z ústavu, maminka… ne, blbost, spíš Hamouz z redakce nebo produkce dabingu urguje dialogy k té anglické crazzy o pašerácích drog, slyším, zařve zbytečně silně do sluchátku a vzápětí si oddychne.

			– Tady patologie, – řekne hlas ze záhrobí, – u telefonu omývač mrtvol Mára… – A vzápětí s vyprsknutím: – Lek ses, přiznej! – Ne, ani trochu, zná její zálibu v telefonních žertících, kterými rozkrajuje osmihodinovou nudu u zkumavek, posledně to byla sběrna zdechlin a předtím měl lehkovážný rozhovor s Monikou Vitti, hovořící rozkošně lámanou češtinou, fíte, moje matynka se narotyla v Pelhřšímově, signor dottore, kapicko?

			– Co děláš?? Ne, počkej, já sama: trůníš u stolu v tom tmavomodrým plášti, drhneš si mudřecky jamku na bradě a myslíš si: kdyby mi tak dala pokoj! A vypadáš tak příšerně důstojně a oduševněle, až mi naskakuje husí kůže a jsem tááákhle mrňavoučká, učiněná myška u tvý boty… Ty, musíš mi to dovyprávět o těch dobyvatelích říše Inků, conquistadorech, je to tak? a vůbec všechno mi musíš říct, abych nebyla tak pitomá, ne, nic, já jsem tu sama, krysař se šel asi pokochat na záchod přes zrcadlo s těmi svými protézami, a tak tu kvedlám jedy na lidi a asi si vykloubím čelisti při zívání, já ti jen chci říct, že je děsně fajn bejt na světě a vědět, že na něm seš taky ty, a že bude jaro a taky léto, jo, abych nezapomněla: Patka mi povídal, že máme nejvyšší čas, jestli chceme do tý Jugoslávie, človíčku, mně se vůbec nechce věřit, že bych se někdy smočila ve vopravdovským moři… –

			Nezačínej s tím zase, umlčí mě Helena, aniž pootevře víčka, dohodli jsme se přece: nejsou peníze, ani kancelář, města, svět, teď jsme jen my dva a tady to kolem. Jaký rok píšeme? Devatenáct set třicet sedm –? Zajímavé! Co je nám do toho? Leží vedle mě ve vlhkých plavkách na trávě praskající suchem, pokrytá děravým stínem jižních borovic. Slyšíš to ticho? Mm. Moře je klidné a nestoudně rozvalené, umdlévá v popoledním žáru a svět mlčí, až teď, to ten osel u hotýlku, jmenuje se Emanuel, fuj: začíná to sípavým nasáváním a pak ten směšnotrapný nářek zaschlé pumpy na bábině zahradě. Co je vidět, když se otevřou oči? Coby? Všechno je na svých místech, hlásím, ale stejně moc nevěřím, že jsem tady. Protože jsi bloud, umlčí mě střízlivě, co na tom? Jsi tady. Jakže se ten ždibec země pár kilometrů od pobřeží jmenuje? Nevadí, můžeme je přejmenovat. Třeba Šangrila, co ty na to? Literátské a ne moc originální, že jsi právě dočetla Hiltona? A proč ne? Svět, kde se téměř nestárne, ztracený ráj. Jenomže tady kolem nejsou Himálaje, ale moře. Lízni si! Šáhni si na ně. Je. Navečer do něho padá opuchlé slunce, dívám se vedle ní na ten nesnesitelný barvotisk, jsem jaksi vymyšlený a trochu zneuctěný vlastním dojetím, ale ať: nikdy a nikde jsem nezažil pocit takové až nepravděpodobné životní intenzity jako tady na té lavičce nad mořem, na tomhle ztraceném kousku světa, k němuž patří i Helena. Nahmatám ji vedle sebe, přitáhnu ji k sobě, a když se jí podívám do očí, přečtu si v nich touhu. Zcela obnaženou. Vem si mě, říkají její oči, chci se s tebou milovat a nemyslet na nic. Vůbec si nejsem jist, jestli ji miluji, vím jen, že budu v noci objímat její tělo, ale to je zřejmě všechno: je kamarádsky blízká a čímsi vzdálená, je zamčená v sobě samé, neromanticky střízlivá, a i když nás věkově dělí necelý rok, připadá mi mnohem dospělejší než já; důvod jsem pochopil až o pár let později, když už to nebylo nic platné. Šangrila. Skličuje mě ponižující fakt, že jsem se tu ocitl její zásluhou – kde by vzal vysokoškolák v sedmém semestru na výlet k Jadranu? – ale o tom mi zakazuje mluvit. Nemluv blbosti, odbyla zhurta už v Praze mé vytáčky, stačí, že je mám já. Nebuď směšný! Mám dost peněz. Je zaměstnaná ve filiálce hollywoodského filmového mamuta, a protože záviděníhodně hovoří čtyřmi jazyky, vypadá její plat podle toho. Můžeš si myslet, že si tě chci dopřát za peníze, jestli ti to pomůže, zkrátka a dobře, budeš vydržovaný milenec. Gigolo. Co na tom? Žít se má, dokud je čas, a vypadá to na bouřku. Jen idiot mohl její střízlivost podezírat z cynismu. Už ve člunu, který nás sem vezl z pobřeží, mi podstrčila naditou peněženku a navíc se vysmála mým zcela poctivým rozpakům: Ber, ber, tady budu zase já vydržovaná milenka, kurtizána. Doufám, že se neukážeš jako držgrešle, já jsem totiž strašně zhýčkaná ženská.

			– … a že jsi byl včera senza a že tě děsně mi-lu-ju, víš, jako nebožka milostpaní Kareninová toho oficíra, pročež toužím slyšet, že v tom lítáš aspoň zrovna tak, poněvadž v opačném případě bych se musela vrhnout u Davle pod pacifik. Tak co? –

			Tak nic, nořím se nazelenalým přítmím na světlo a prskám na hladině slanou vodu, zahlédnu ji, jak se tyčí bosá na skalisku a zdálky mi cosi signalizuje; nemůže se dnes z ryze ženských důvodů koupat, chuděra, šimrám ji stéblem na tváři a provokuji, ubožátko, máš pod nosem obstojný knírek, jen takové černé chmýří, ale kdyby ses začala pravidelně holit… což ji promění v tygřici, jsem naznaku, jsem totálně poražen a všechno zbaběle odvolávám, škrábeš, zvíře! A pak už není nic, mlha, prázdno a už ji nevidím; vím jen, že se jí na jaře v devětatřicátém podařilo za pět minut dvanáct uprchnout a že válku přežila v Anglii; teprve před několika roky jsem náhodou zcela fantastickou dostal její dopis: na amatérské fotografii stojí vprostřed vyprahlé zahrady stárnoucí a obtloustlá žena mezi mladistvým kolohnátem v khaki uniformě a černovlasou dívkou s rysy dávné Heleny. Na obálce je zpáteční adresa: Petach – Tikva, Neve Kibush, IZRAEL.

			– Slyšíš mě? Jsi tam ještě? Tak proč nemluvíš, človíčku? –

			– Poslouchám, – vzchopí se človíček, – povídej dál! –

			Šangrila. Vrátit se tam? Ano, proč ne, bylo to celkem snadné: jakýsi nepatrný bod na mapě a stejný západ slunce a stejná lavička pod stejnou borovicí, stejné moře oslintává skály pod útesem, ta vedle s trapně předpokládanou uchváceností mlčí nad profánní krásou, jsem tady, jsem tu znova a probuď se, lízni si, ty bloude, co ses o tom nasnil, všechno je na svých místech, a přece: je jiné! Pojď pryč, Zdeno, ať seženem místo u stolu! Prchám odtud skleslý, s pocitem zklamání, s vědomím neodčinitelné ztráty. Ale proč? Proč? Lhostejné obrysy, němé místo na světě, do něhož jsem se riskantně vrátil, abych nenašel něco, po čem se stýská. Vůbec už nechápu, co jsem tu idiotsky hledal. Něco? Nebo někoho? Ji? Sotva. Sebe? Já už nevím.

			– Až se toho všeho trochu bojím, a… – což je vyšeptáno do sluchátka přikrytého dlaní, – když zavřu oči, cítím tě ještě v sobě, já už mlčím, ale když já jsem tak odporně šťastná ženská, no úplnej doják a… ehm, – a vzápětí neosobně zaměstnaneckým tónem, který signalizuje vniknutí legendárního krysaře do její samoty; – … ano, vyřídím to panu inženýrovi, zavolejte asi tak za půl hodiny, prosím… na shledanou. –

			Klap. V náhlém tichu položí sluchátko do vidlice, svlékne svrchník a vsouká paže do tmavomodrého pláště; pak se uvelebí v křesle u psacího stolu, nalistuje, všechno je na svých místech: knihy, slovníky, čínský parker, náramkové hodinky, svět znělého ticha; zbývá ještě povytáhnout kalhoty, aby si nevytlačil boule na kolenou, vytrhnout šňůru telefonu ze zástrčky a pak se konečně pohrouží do intenzivní práce.

			* * *

			Tváře se přibližují, vzdalují, tratí, přízračně plují ve žhavé mlze, která pálí ve chřípí, ocitl se mezi odsouzenci a odpykává si tu na oslizlé lavici v plus 65 stupňů Celsia nepromlčený trest, hřaduje vedle nich a dýchá rozchlípenými ústy jako uštvaný pták, skočte si zatím do páry, pane doktore, zahlaholí výkonný kat Šarapatka, aniž přestane rytmicky sekat hranami dlaní do obludně chlupatého stehna, plesk, plesk a plesk, je to nemožně přetopený očistec, slaný čůrek mu stéká z prořídlých vlasů na tvář, sakra, zaduní vedle mlha, ten dnes topí, ďábel, je mu hnusně ze zápašného koktejlu, po třech minutách se mu udělá mdlo, umocněné hukotem ve spáncích, takže vstane a vyvrávorá ven; vydechne. Obezřele a s nelogickým pocitem záchrany klade bosá chodidla na gumový pás, ošplíchne si obličej pod ledovou sprchou a je mu líp, jen si neví rady s časem: ručička hodin trhavě poskočí na celou, pět hodin; vnoří se do zelenkavé vody, ale po pár malátných tempech se štrachá po schůdcích ven s tušením úbytku, ubývám, každým pohybem je mě o poznání míň, pokusí se v sobě vyvolat koupací melodii z My Fair Lady, ale ztratí ji v tísnivé představě nesolidnosti své fyzické existence; je nadbytečně komplikovaná, a tudíž opotřebovatelná; obyčejný dlažební kámen má existenci nekonečně solidnější, už protože strukturálně neproměnnou od okamžiku vyvření, vzniku, tisíce, snad miliony let je prakticky týž; protože nehybný. Mírně cvičí, zatahuje břicho a vypíná jakostní hrudník, capká s pyšným vědomím převahy středem ozvučného tepla a přežvykuje nudu. Povědomé tváře vyznavačů hydrobožstva: převislý zoban vysloužilého opereťáka nejlevnější kategorie s neskrývaným zájmem o zadečky mladých hochů, policejní rada v. v. s pokleslým teřichem nad dragounsky zakřivenýma nožkama pěje v kádince s teplou vodou konvenční nénie za odumřelý svět svý významnosti, a dále; obtížní hovorkové, pěstitelé zastaralých hemeroidů, přízraky v mátožném světle. Není jasné, proč právě zde je staroba v tak drtivé převaze; je ochoten podezírat tuto okolnost z nechutného záměru vzhledem ke své momentální situaci; až na mladíka s nadanými bicepsy, které volají po kulturistické drezuře, a dvojici puberťáčků, dovádějící za nevrlé pozornosti štamgastů v bazénu, je obklíčen bezuzdně obnaženou zchátralostí. Ocitl se v tristním království splasklých šourků, vysypaných zadnic a trupů uhnětených ze žluklého jogurtu. Horribile visu, ale klid, ubezpečuje omžené zrcadlo, nepatří mezi ně, prozatím a dlouho ještě ne, odmítá si tu eventualitu představit, ne, to raději heming­wayovsky bleskurychlý závěr, prásk! Vyhýbá se jim v obavě před možnou infekcí ve štítivě nedůtklivé vzdálenosti, nezavadí o ně, aniž se dá vsáknout krákoravými debatami; je tu pouhopouhým špionem a dobrovolnost jeho vniknutí sem se zdá zaručovat i libovolný odchod, ale raději pryč odtud, nechce-li tu být odhalen jako emisar z nepřátelské říše, co se ten Šarapatka dnes tak fláká? Nakoukne za plentu k mučicím lavicím, a když zjistí, že vrahovské tlapy maséra dosud útočí na čísi obezitu, odcouvá k prázdnému bazénku s vlažnou vodou a naloží do něho svou tělesnou schránku; vypne mozek; zavře blaženě oči.

			Na podvečerní ulici: je průkazně obyčejný den a za půl hodiny uvidí Jitku, těší se na ni a zase ne, neví přesně a připadá si nespravedlivě utahaný (ta pára!), drkotá zuby ve skvělém svrchníku, ubral bych plyn, krákne Arnošt, je blbost, je mu líp, je mu po všech stránkách líp (viz dr. Coué). Odpoledne se dopustil čehosi, pro co teď dodatečně hledá kloudné vysvětlení: zničeho přerušil práci a vylovil z kufru ohmatanou slohu naditou papíry; leta si na ně poznamenává drobné postřehy, útržky vět, nápady a myšlenky k proponované knize esejů, jejíž vznik odkládá na pozdější dobu. Vlastně – ke své jediné knize! Esejistika nemá v téhle zemi na růžích ustláno, nemá svého Montaigne. Hýčká tu nenapsanou knihu v sobě, zahřívá ji, má ji už v duchu spolehlivě rozvrženu a občas se mu zdá, že by stačilo vzít pero a nadepsat první kapitolku. Přehrabuje se v těch poznámkách, čte a myslitelsky si drhne jamku na bradě (tu všechny milovaly!), ne, zdaleka to není marné, je tu sice dost ozvuků z četby cizích knih, ale tu a tam se cudně třpytne i myšlenka neotřele originální. Co tak začít? Právě teď? Proč ne právě teď? Vtočil do svého portejblu úbělově čistý papír a začal ťukat – úvaha má název: Psychologie gesta –, ale po půldruhé stránce toho beze stopy malomyslnosti nechal: ne, ještě to není to pravé, taková kniha musí dozrát jako ušlechtilé víno, počká! Výmluva? Nedůvěra ve vlastní potenci? Lenost? Zdaleka ne, jen si na samém srázu definitivního Rozhodnutí uvědomí, že ji vlastně ani netouží vidět hotovou, že by se jí zděsil, jako každého narušení vlastního systému, neboť nehodlá ještě cokoliv uzavírat, končit, ne, ještě a prozatím ne! Pohotově vrátil slohu do kufru a chutnal v sobě zřetelnou chuť úniku. Dnešní večer se před ním vztyčuje jako zeď, přes niž jest se mu přehoupnouti, nemusel by, ale přece musí, znechucuje ho představa uvíznutí, vtaženosti do hebkého soukolí a obtížných souvislostí, ale nikdo nepomůže, takže nezbývá než si poprášit dlaně mletým magneziem a nadzdvihnout sám sebe nad hlavu. Je vzpěrač. Co tak vniknout do téhle lékárny, a prosím vás, nemáte náhodou na skladě normální život dle dr. Arnošta Bureše? Došel? K smíchu.

			Ale když usedne Jitka na vedlejší sedadlo jeho felicie (zase si bez dovolení natočí odrazové zrcátko k nosu, což ho trvale irituje), navrhne, aniž se kojí přemrštěnou nadějí na ano:

			– Poslyš – co kdybychom tam dnes nešli? –

			Užaslá odmlka ho nepřekvapí, je na ni připraven.

			Ona: Proč, prosím tě?

			On (zařadí jedničku a spouští spojku): Jen tak mě to napadlo. Jsem dnes náladový jako těhotná žena.

			Ona: Počkej! Stalo se něco… nějaká levota?

			On (zakleje přes zuby): Zatracená bábrle, vidíš ji! Myslí si, že jí patří ulice! (A vzápětí k ní.) Ne. Ne. Proč, ty čekatelko pohrom všeho druhu? Zapomeň na to! (Vyzpěvuje.) I’m going to Maxim…

			Ona: Nešaškuj! Kdyby ses necítil dobře…

			On (triumfálně, ne-li furioso): Naopak! Cítím se v kůži mládenečka před biřmováním. Dvacet dřepů a tři podpory ležmo před rukama. V tamhletom krámě mají střevíce kuréž. Mám zastavit?

			Ona: Jeď dál a neporaž esenbáka! Helehele, nezamlouvej nic, znám tě! Jestli se ti tam nelíbí…

			On: Bože chraň! Jsou to – podle tvé definice – bezva kluci a holky, fáákt! Dokonce normální. Dokonce umytí. Aspoň většina. Žádné tuctové imitace hippies, a přesto zajímaví. Víš přece, že nesdílím současné předsudky o mládeži.

			Ona (se lstivou zkoumavostí): Mohli bychom zůstat doma…

			On: Mohli.

			Ona: … a poslouchat Aznavoura nebo třeba Mozarta. Je to báječný! A o těch con… conquistadorech to bylo děsně zajímavý. Nebo bejt jen tak potichu. Rostu vedle tebe, víš?

			On: Když mně se chce dnes řádit! Takže se růst odkládá, ano?

			Ona: Jenomže já si nemohu dovolit moc riskovat.

			On: ???

			Ona: Já tě totiž fakticky miluju, víš to ještě?

			On: Chm! V tvém věku se ani moc riskovat nedá. Červené, nebo bílé? Vybal to, honem, než zavřou všechny Prameny!

			Ona: Bikaver, jo? Po něm se bezva zvrací, človíčku.

			On: All right! Toho človíčka máš z Aškenazyho, co?

			Ona: Asi. Sama totiž na nic nepřijdu a u tebe mi to připadá fajn. Asi si tě potřebuju poněkud odbožštit, jestli dovolíš? Ty, nezapomeneš na tu pásku s Vestsajdkou?

			Alea iacta est, takže vyvstal nový a dosud nepoznaný problém: nelišit se, zapadnout, splynout, objevit mimikri; nejsem natolik natvrdlý, abych včas nepochopil, že je absolutně vyloučeno vytrhnout ji naráz z jejího prostředí, v němž se až do sblížení se mnou pohybovala s požitkem pstruha v běhuté vodě, nechci-li zadělat na dohledný a těžký krachec (její výraz!), zvlášť přihlédnu-li k tomu, že vakuum, které by po takovém zgruntu nepřirozeném zákroku vzniklo, nesvedu uspokojivě zaplnit vlastními silami; to jest ani intenzívními návštěvami kin, divadel nebo barů (úděsná představa pro mě samého!), ani bleskurychlými výpady autem do rozčvach­tané přírody na počátku března, ačkoliv právě ty ji uvádějí do nefalšovaného nadšení (jestiť přímo posedlá rychlostí; má ubohá felicie, a rovněž já, kterýžto nejsem zrovna Jim Clark!), ani čtenářsko-hudebně-osvětovými dýchánky ve dvou a nezávazným imitováním rodinné útulnosti, natož pak ustavičným, a proto značně riskantním mazlením v tuzexové idyle Evženova doupěte (i když právě tu bezelstně obdivovala). Na tom nic nemění skutečnost, že jsem v ní ke své úlevě neobjevil extrémně společenskou letoru ani přelétavého motýla nekonvenčních mejdanů, rutinovanou pařičku (její výraz!) nebo unylou bohyni barpultů; je bohuchvála normální, je jí cizí každé hyper a super; pod slupkou modernosti a dnešnosti, s nádechem krotkého, protože v podstatě obranného cynismu up to date (navíc jen v oblasti lexikální a intonační) tají dužinu nečervivou a téměř staroromantickou s předpokládatelným hladem po něze, přelévající se někdy až za pomezí sentimentality, ale i tak nebo onak: to není samotářsky nenáročná Zdena (ach), ani sebou samou vymyšlená Alena, s níž stačilo čas od času vymést pár hereckých vináren a nevzpírat se nadbytečně roli zhypnotizovaného trabanta jejích imaginárních vášní. Tahle je skutečná a je jí dvaadvacet; její nároky se vyznačují samozřejmostí vyplývající už z dosaženého věku, který i její vnější nekomplikovanost činí mně čímsi nepochopitelnou a tím ošidnější. Nejsem zelenáč, abych nevěděl, že každý milostný vztah je kromě jiného i zápas o nadvládu, zápas, v němž něha neumenšuje, nýbrž jen zakrývá intenzitu urputnosti, a tudíž nezbylo než si před úderem gongu chladnokrevně přiznat, že jí v mnohém rozumím méně, než je mé sebedůvěře zdrávo si přiznat; jestli ovšem vůbec! Je z jiné planety, z planety, kterou bych měl alespoň ve vzpomínce na vlastní pobyt znát, jenomže nejsem dostatečně informován o jejích strukturálních proměnách od oné pro mne blažené doby, nehledě k rozdílu mezi holou informovaností a schopností skutečného vcítění; přes výlevy milostného nadšení, kterými jsem štědře zahrnován – ne-li klamně zkonejšován v iluzi bezpečí – je mi stále jasnější, že jistou a pohříchu zcela nezanedbatelnou částí své bytosti náleží partě; pro ni partě s velkým P! Borek sem a Kamil tam, počkej, až poznáš Buřinku nebo Facíra! slýchával jsem dennodenně z jejích úst; nebránil jsem jí; ostatně i ta potřeba přináležitosti ke smečce byla zdůvodnitelná mládím, a tak jsem odhodlaně přežvykoval nudu a posléze dychtivě sál její tlášky už proto, že se mi i ty subjektivně laděné a úryvkovité informace zdály užitečné ad futurum; víc: dosazoval jsem si za jednotlivá jména a přezdívky jakési provizorní a mou fantazií uhnětené obličeje, i když mi vlastní empirie dávala tušit onen zákonitý rozpor mezi předběžnou představou, kterou si s nepoučitelnou pošetilostí vytváříme o lidech, s nimiž se máme setkat, a dosaženou skutečností. Považoval jsem to nicméně za úvodní fázi zbrojení a posléze jsem ji sám otázkami, které předstíraly zájem, provokoval k detailnějším popisům: Poslyš, co studuje Kamil? Hm, zajímavé. Kořím se před exaktními vědami tím spíš, že mi byl sebemenší talent pro ně odepřen. Proč vlastně nosí ten malíř pořád buřinku? Vážně? Hahaha, originální! Vžíval jsem se tak cvičně a s navyklou metodičností do prostředí, dřív než jsem se v něm fyzicky ocitl, neboť v obeznámení a pečlivé přípravě jsem mohl hledat svou jedinou výhodu, ne-li skutečný trumf. Nenápadně jsem vlastní seznámení odsouval, ale čím dál mi bylo jasnější, že mi nakonec stejně nezbyde než vypravit se s ní (přesněji: za ní) do jejího světa, a to i s umocněným pocitem křivdy, nedobrovolnosti, ne-li přímo vrženosti do prostředí mnou jen nedostatečně prozkoumaného, řízeného pravděpodobně principy mně ne zcela pochopitelnými, a tudíž nehostinného: do arény ječící mladými hlasy, v níž mi bude podstoupit nerovný zápas, a to nejen o vlastní důstojnost, ale především o zachování obrazu mne samého, který se mi snad podařilo vytvořit v jejích našikmených očích. Již předem jsem na něj myslel se zaujatou nechutí, ne-li s jistou, a to zcela pokořující, trémou. Blázním? Co je mi do nich, do nějakého Kamila s matematickým mozkem? A přece: odkud se tedy vzala ta stupidní nejistota před zřejmě nezajímavou a – což vyplývalo už z Jitčina líčení – až tuctovou partou nezralých mládenečků a děvenek, před společností vyložených cucáků, k níž jsem už předem pociťoval těžko definovatelné zaujetí, ne-li odpor, a po níž bych, nebýt utěšeně se rozvíjejícího vztahu k jedné z nich, sotva vzdechl? Není to až urážlivý nesmysl? Je. Jenomže příliš mnoho důvodů, subjektivních i objektivních, mluvilo pro to, abych podstoupil tuto riskantní zkoušku; jeden z nich, last but not least, byl i v tom, že v případě vzepření bych se nepochybně dočkal nežádoucnějšího, už protože závaznějšího, pozvání na polooficiální návštěvu s nezbytnou večeří ve spořádané rodině jistého bankovního úředníka, pozvání, které, ač dosud nevysloveno, se výhrůžně vznášelo nad mou ustaranou hlavou. Což rozhodlo, a když jsme se vraceli autem z první návštěvy smíchovského ateliéru, pronesla Jitka bezděčně větu, která, domyšlena do důsledků, se stala příznačnou a pro mne zcela nezapomenutelnou:

			– Držel ses skvěle, človíčku. –

			* * *

			Bylo to tak, nebylo, mohlo to tak být, ale nemuselo, přehazoval tu větičku z hrsti do hrsti jako žhavý brambor, a aniž dospěl k jednoznačnému výkladu, cítil, že se ho dotkla; že ho roztrpčila; že svými skrytými významy už začala hloubit nežádoucí a snad i zbytečný příkop mezi ním a těmi, v jejichž společenství se nacházel. Stačilo si totiž položit prajednoduchou otázku: proč právě on se měl držet mezi nimi a ne oni před ním? Samo její vyslovení ho a priori tlačilo do polohy trapné a pokořující inferiority, těžko zdůvodnitelné jak jejich početní převahou, tak zabydleností v prostředí nebo vyježděností vztahů, prostě – ničím rozumným! Kde je v tom minimální slušnost nebo alespoň jistá, snad ani dnes ne zcela zkonvenčnělá úcta k jeho – eufemisticky řečeno – dospělosti, kterou ostatně vůbec nehodlal reklamovat, spíš se jí jako možného odcizujícího momentu sám a dobrovolně zřeknout? Držel se, její človíček se tedy držel. Obstál! Na jakou známku, pěkně prosím? Proč? Před kým vlastně? Jenomže já se nehodlám držet, milovaná. Což ovšem nevyslovil, úkosem při řízení pohlédl na dvojici kolen jímavě k sobě přitištěných a znovu zjistil, že jsou nádherně oblá a že jejich majitelku má přes přiboudlý pocit urážky stále víc rád. Má. Má. Ona stojí za to zcela abstraktní vědomí křivdy, které je možná jen vyplaveninou jeho nemožné přecitlivělosti, jeho hyper; odborník by asi diagnostikoval lehkou hysterii s paranoidními sklony, tfuj! Vyzvrátit a nebabrat se v tom! Jenomže: nebylo už z té bezděčné větičky až dojemně patrno, že i ona tam solidárně zakoušela jistou trému, podobající se obavě příslušníka sekty, který přivádí novice, o jehož vhodnosti k zasvěcení mohou být pochyby? Tu vycítil z celého jejího chování během pobytu; z její hrané samozřejmosti a nadsazeného rozmaru: sama roztáčela mlýnek poněkud hektické zábavy, odhodlaně vpadajíc třaskavým smíchem do sebekratších odmlk, které by mohly signalizovat oboustranné rozpaky, a ostře­lovala přítomné kulometnými dávkami drsných fórů, převážně z oblasti černého humoru (takzvaných smrťáků), takže se jen zřídkakdy dostal ke slovu. Znáte to o tom blbým chlapečkovi na kolotoči? A celá série lapidárních dialogů à la: Tatííí, proč dědeček tak kličkuje? Mamííí, co je to Oidipův komplex? Etc. Nepochybně mu tím umožňovala základní rekognoskaci nepřehledného terénu, za což jí náležel poněkud lítostivý dík; dával si záležet, aby demonstroval svou nekonvenčnost, a oplácel jí okázale uvolněným smíchem, ale současně se mu zdálo, že ji téměř nepoznává: ano, zničeho tu před ním byla jiná, jím dosud nejen nepoznaná, ale ani netušená Jitka, jakási otrlá holčice z jakési party; triviální výrazy jí plynuly přes dívčí rty snadno a s koštérskou zálibností, která uvádí nezasvěceného v úžas. Ale ne, nehodnotit, konečně co na tom? Ty sprostoty by se ho ostatně nedotýkaly samy o sobě, aniž mohly zásadně ničivým dojmem ovlivnit jeho vztah k ní, nebýt hloupě neodbytného pocitu, že je jim tímto kuriózním způsobem servírován jako bytost spřízněná a souznící; že je tu zcela nedovoleně obětována jeho do očí bijící důstojnost na téma: vizte, co vydrží! Není takový, jak vypadá, i když má na sobě perfektně střižené šaty a kravatu! Hlásím se k němu! Víc: okamžitě poznal, že tu byl nejen ohlášen, ale i předem náležitě zpropagován, a tudíž očekáván – byť se zájmem přikrytým nezadávající si lhostejností, kterou se mládí obvykle obrňuje před vnucenou autoritou – jako poněkud exotický živočich, kteréžto zjištění nepůsobilo na jeho sebejistotu dvakrát erektilně. Hleďme, vetřel se mezi nás dospělec s podezřele vypelichanou kšticí a s akademickým titulem! Představivost mu se škodolibou invencí nabídla pár vět, kterými mohl být po odchodu protřepán: Co mu říkáš, Evko? Já? Nic. No éélegán. Sako přímo vod Bárty. Kolik mu může bejt? Tak něco přes dvacet, ne? Vypadá, že ještě drží pohromadě. Hihihi. Co chcete, statný to macarát, vpravdě! (Dodatečně zjistil, že toto přízvisko poukazuje na ještě zachovalého muže středních let s již slušným příjmem a automobilem, jehož sice netřeba se zaslepenou perspektivností milovat, ale s nímž je dívce z party povoleno se z víceméně utilitárních důvodů stýkat, aniž si příliš zadává; zato poklesnout k chlípnému dědulovi, jinak též stařečkovi-prasáčkovi, jestiť již podle stejného mravního kodexu neklamným znakem defektnosti!) Stejně nechápu, do čeho se na něm Babula (Jitčina přezdívka) udělala? Co chceš, třeba má zajímavou duši. A pak: čtyři kolesa je dycky něco lepšího než dvoje šlapadla. Dokonce se dala slyšet, že si udělá řidičák. Lidi, všimli jste si jí? Já furt čekala, kdy toho pana doktora klepne z těch jejích kydů pepka. Bylo to řečeno, nebylo, mohlo být, právě tak jako nemuselo, neslyšně se pousmál a ozval se, až když odbočil z Václavského do Krakovské:

			– Děkuji. Uznání hřeje… Babulo! –

			Odhlédl na zlomek vteřiny od kluzké dlažby: seděla vmáčknutá do rohu mezi opěradlo a dveře vozu a oči se jí ve složitém světle z ulice leskly; s pomalou důrazností potřásla hlavou.

			Ona: Ne! Ty mi tak neříkej! Pro tebe jsem Jitka.

			On: Nezní to nejhůř: Babula, Babulka, je to ducaté a…

			Ona: Možná, ale já nechci! Aspoň ne pokud mě budeš mít rád. Až mi tak začneš říkat… jsem dost chápavá. Slibuješ?

			On (chlácholivě): Ale ano.

			Ona: Říkáš to náramně nadšeně. Máš na mě vztek?

			On: Nevím proč. Držela ses taky skvěle.

			Ona: Kvůli těm blbým fórům. Já nevím, co mě to popadlo, človíčku. (A po delší pauze.) Byla jsem… moc… sprostá?

			On: Nejsem ředitel lycea. Spíš by mě zajímalo, která z vás dvou je pravá. Nejste si zvlášť podobné.

			Chvíli si přemítavě hryzla nehty.

			Ona: Asi obě. Je to důležité?

			On: Strašně! Jsi upřímná. A hodná.

			Ona: Což jest něco jako pitomá, že? (A s rezignovaným povzdechem.) Doufám aspoň, že jste neumřel nudou, pane doktore?

			Ne, to ne, sklouzl jí těšivě dlaní po kolenu, neumřel; pravý důvod ovšem nebyl v tom, že by ho jednotlivé typy přítomných, tváře nebo tlachy páté přes deváté mimořádně uchvátily, ale dvouhodinové setrvání v ponižujícím střehu zakládá nepatrnou příležitost k nudě. Ostatně: neinformovaný pozorovatel by mohl usoudit, že jeho inaugurace proběhla nadmíru konsolidovaně, bez zjevně rušivých momentů, a napětí – lze-li o jakém vůbec mluvit – se skrývalo za tvářemi; za číhavě oceňujícími pohledy; za poloúsměvy z obou stran; a především za náhodně vystřelenými větičkami, které se bůhvíproč a jakoby samy od sebe začínaly ostřit škrábavými krystalky v krotká a snad i zanedbatelná nedorozumění; ne-li ovšem v posměch; ne-li ve skrytou jízlivost. Navíc si nemohl být jist, že se mu vždy a bez šrámů podařilo vykličkovat vtipem nebo konverzační převahou. Tak nebo onak – obklíčení!

			Nemáte oheň? Blondýnka, která se k němu přiklonila, byla majitelkou reklamního poprsí a lehce zaváněla po benzínu. (Později mi vysvětlila, že zběhla z práv a je z ryze pekuniárních důvodů zaměstnána u čerpací stanice na karlovarské výpadovce: až zarobím něco valut, vrátím se na fakultu.) Zajisté, prosím! Cvak. Proč máte zapalovač, když sám nekouříte? Chm, za prvé jsem toho s nadlidským vypětím vůle teprve nedávno nechal a za druhé kouří mí bližní. Třeba vy. Ó, jak ušlechtilé! Holky, podívejte, to je třída! Vót těchnýka, pravý Ronson, že? Z tůzu? Ne, z Florencie. Reklamní poprsí se zavlnilo obdivem. Ó! Vy jste byl v Itálii? Pokusil se namíchat lehký koktejl ze Sixtiny, špaget con vongole a z Mastroianniho v muzikálové úloze Valentina, ale záhy toho nechal, nejsa si dostatečně jist, že byla pobídka k vyprávění míněna nezáludně. To umíte italsky? Zajisté… é pericoloso sporgersi, stačí? Pochopila a: hihihi, přerušené propagandistickou dychtivostí BabulyJitky: Zato umí anglicky zcela fantasticky. Vážně? Valíš, Babulo! Unaveně se vzchopil: Dejme tomu, pokud je možno umět anglicky zcela fantasticky, o čemž pochybuji. Uvážlivě zapřel pobyt v Anglii, netouže si tu vysloužit pověst upachtěného vejtahy, a pohotově zahrál míč do autu: každý se musí něčím živit, že? Což je fakt, připustil útloboký vousáč a riskantně přehodil nohy přes opěradlo červotočivého křesla, ale raději to nezkoušejte se stipkem! Zahrál zesláblost a upustil ruce k podlaze. Bylo třeba ocenit to pousmáním, i když ta věta byla vyslovena tak, jako by i on nesl jistou část viny za výši stipendií. Děkuji za radu, ale taky jsem to zkusil. Znáte Jefferse? Dokonce ho i čtu.

			Tatata. Zuby. Tváře. Nosy. Ocitl se před kuriózní zkušební komisí a je nemilosrdně protřepáván. Je očicháván jako pes z cizí vsi. Snášíte big-beat? Zvolí obranu dotčeným pohledem. A proč ne? Netvrdím ovšem, že nemám raději jazz a vůbec hudbu jiného typu, ale chápu jeho rituálně extatické přednosti. Jak to myslíte? Zcela uznale. Aha. Anebo: Budete se s Babulou brát?! Klid, klid! Jestli nevytryskla tahle otázka z líbezné naivity, dlužno přiznat střapaté dívence s tlamičkou B. B. slušnou porci hereckého nadání; odvrátil ten razantní útok pro změnu nedotčeným úsměvem a přiklonil se k ní, jako by ji chtěl poctít mimořádně důvěrným sdělením: Umíte mlčet? Dejme tomu. Tak tedy mezi námi – nevím! To se musíte nejdřív zeptat jí. A pak mě. A pak nás obou. A nakonec každého zvlášť. Ale radím s tím počkat. Platí? Přijala tu ťafku s nedotčeně roztomilým vzdychnutím a pleskla se dovtípivě do čela, čímž by to bylo vyřízeno, kdyby se jí jeden z mladíků, který ten odsykaný dialog zřejmě zaslechl, nezastal; prudce se ohlédl přes rameno a vypálil s nemalou ležérností: Nosíte kšandy? Klid, jen klid! (Dodatečně v něm objevil jednoho z nejinteligentnějších a navíc i tolerantních členů party.) V mraženém tichu se ozvalo jen osaměle zdůrazňující hihihi, a než se vychumlal z překvapení, předešla ho se svrchovaným klidem Babula-Jitka: Nemáš náhodou tripla, Pedro? Z uznaného řehotu soudil, že vysoce skórovala, a vůbec se zdálo, že má v partě dobrý kurz. Stiskla knoflík magnetofonu a sama se jala twistovat, čímž pro něj získala pár užitečných minut oddechu. Rozlišovat, třídit, objevit mezi nimi potencionální spojence a živly, před nimiž je třeba zůstat v trvalém střehu! Obezřele se probíral mladými tvářemi, dosazuje zkusmo jméno a vědomosti o nich: tahle divoženka s unavenými vlasy a průbojným nosem by mohla být Bobina; ví, že ji její oddanost světu pohyblivých obrázků přivedla až před kameru, ovšem jen s klapkou v ruce; ano, je v ní ona šoufl elegance některých subalterních duchů filmových štábů, osm set tři, zahaleká do vypjatého ticha číslo záběru, prásk, srazí čapí zoban klapky a skromně vyprchá z obrazu; už tři roky se tahá s nějakým ženáčem od filmu a občas se pokouší přeřezat si žíly na zápěstí jeho žiletkou. Čistý zásah, je to ona! Dál! Nohy, ruce. Boky zachvácené strhující konvulzí, twist, twist, netečné a dokonce soustředěné výrazy jako při zodpovědné práci, elegantní ležérnost, která pohrdá prvotřídním krejčím. Hezounek s obličejem zhýralého eféba pod mírně beatnickým účesem by mohl být Borek, velmistr stopu a majitel sázavské chaty? Vedle, Borek je tamhle to sympatické zlombidlo se zakrnělou bradičkou, ten původně předpokládaný je Facír; Babula jde do extatického záklonu, při němž symbolicky nabízí svůj klín partneru, a když se vzpřímí, zamrká na něho mile spiklenecky, to se tak musí, nezlobíš se, človíčku? Ne, nezlobí, sluší jí to, a kdy mi ji už konečně přivedeš ukázat, Emilku? zeptá se maminka; musím se za ní vypravit, ještě tento týden, nejpozději… Vy netančíte? Ne, dnes ne. Poslyšte, není už twist z módy? Fakt, ale člověk se při něm aspoň zahřeje, Buřinka tu asi topí jen těmi svými mazaninami, smrádek, ale zima, že? Moc se neopírejte, abyste si neumazal sako, pane doktore, je tu bordel! Odmávne to velkomyslně rukou, co na tom! Pane doktore! Co je požádat, aby mu tak neříkali? Jenomže jak a proč? Proč se k nim tak lísat? Co u čerta chce tu na té galéře? Jedna z dívek-vlasatic se zřítí při riskantním záklonu na špinavou podlahu a pokračuje ke všeobecnému gaudiu ve twistování, což sice vytváří dojem mírné prostopášnosti à la Felliniho Sladký život, ale jinak je to tu krotké, až počestné, zcela jistě tu nehrozí ani svlékací poker protektorátních nocí, ani pokusy o striptýz v lokálním, to jest poněkud vepřoknedlozelovém pojetí, jaké zažil v jisté společnosti kolem nebožky Aleny – bohudík! Přes soustředěný útok decibelů na ušní bubínky – je spokojen, i když si musí přiznat první chyby, kterých se bona fide nebo z nedostatečné informovanosti dopustil: už to, že se sem přihnal ve večerních šatech, s jakostní vázankou v běloskvoucí košili. V prostředí zplihlých svetrů a ošoupaných džínsů nutně vypadá zoufale nepatřičně, ne-li komicky: secesní páv mezi mladou drůbeží. Hm. Už teď se v duchu přehrabuje v šatníku a volí propříště dosti obnošené tvídové sako a černé tričko typu cykliste, které vylučuje kravatu; vyhlíží v něm dobrodružně à la Pepé le Moko, ale prosím! Ne-li-šit se! Zapadnout! Anebo ta nešťastná láhev bacardi! Myslel to dobře, jenomže… Jú, lidi, koukejte! Hádám tak sto dvacet drachem, co? Ať žije Fidél! To sem nasávala na ségřině svatbě. Už když ji stavěl na pobryndaný stolek, svitlo mu, že v sousedství deseti- až patnáctikorunových vín, všech těch trakií, gamz a melniků, může působit jako vyložený pokus o zdůraznění jeho finanční převahy nad ostatními. No jó, slyšel v duchu, Babula si teď dává do trumpety! Dala se slyšet, že byla na véče u Číňana. Kung-pao, dámy! Nebo ten jasmínový čaj!

			Ať si trhnou lopatkou, odbyla to zhurta zmíněná, a jestli tomu věříš, tak ode dneška jím jen brambory ve šlupce. Dobrá, věří tomu, nenápadně zívne a rozhlíží se kolem: rozlehlý ateliér je vybudován z půdního prostoru zřejmě svépomocí; stoupá se do něho surově strmou spirálou schodiště zalknutého pachem kůží, kolem výklenků, z nichž jako by v panice uprchly příslušné sochy; uvnitř panuje příznačný a téměř estetický nepořádek, ladný nelad a typizovaná špína: duch bohémství z anno dazumal je tu obdivuhodně konzervován a pietně střežen: stolek s nedojedeným sýrem ve staniolu, pár rozklížených a bolavě nesourodých židlí, vařič s oprýskaným hrnkem; věci tu bezděčně vytvářejí kuriózní zátiší. Rámy opřené o kalné a výtvarně zpuchřelé zdi. Nedodělané obrazy. Kresby. Skici. Novodobé struktury. Stojan. Celek je schematická jevištní dekorace, ale je to skutečné a navíc překvapující netušenými objevy: kratiknot, protržená, a tudíž problematicky použitelná houpací židle, krejčovská panna, červotočivý Kristus z vesnického kostelíku v blízkosti plynové masky, oblý kámen, připomínající zhoubný nádor, dopravní cedule OBJÍŽĎKA, série buřinek a zchátralých cylindrů a nad nimi vycpaný křeček s vydloubnutým pravým očkem; bylo na co se dívat, a ten, kdo to sem natahal, nepochybně miluje věci samy o sobě v jejich tvarech, barvách a vůních, aniž se stará o funkční souvislosti. Twist, twist, twist. Důvod přitažlivosti tohoto prostředí mu byl jasný už z Jitčina výkladu: nikdo není ani zván, ani odmítán, dveře nemají zámek na klíč, takže kdokoliv ze zasvěcených může kdykoliv přijít, odejít, sednout si kam lze, kam libo, lehnout si na zem nebo válendu, přespat tu sám nebo s jiným, sníst a vypít, co přinesl nebo co tu objeví, mluvit, co chce, myslet, co chce, dělat, co chce, mlčet, řvát, truchlit, čmárat po zdech nebo se oběsit na záchodové rouře. Sem se zřejmě uniká před světem řízeným dospělými: před krysaři s protézkami v ústech, před dotazníky a schůzemi úseků; před vztyčenými ukazováky, zkrachovanými iluzemi tatíků, posudky, zvětralou moudrostí a citáty z klasiků; před kdyby, jak se jednou se souhrnnou stručností vyjádřila Jitka; na těch několika čtverečních metrech se odehrává smutný, protože dosti krotký pokus o revoltu proti příliš zmechanizovanému a proorganizovanému světu a jeho závislostem – snad? Kdo ví? Ale v každém případě je to azyl; je řízený (tím, že neřízený) odlišnými zákony, snad jen potřebou pocitu absolutní, to jest ničím nesešněrované a neomezované svobody, dobrovolnosti, nonsensu a hravé fanta­zie vyzuté z logiky a zmrazující účelnosti, jíž je nutno se tam venku dennodenně podřizovat; tady je možno být sám sebou. Je to tak? Asi. Což se dalo snadno pochopit, a to s plnou sympatií: ostatně – kdo z dospělých, kteří nemyslí a necítí dosud výhradně břichem a konečníkem, je totálně prost podobných pocitů, byť deformovaných rezignací a omletých návykem? Hostitele rozeznal (už dle legendární buřinky) a na první pohled se mu ten vychrtlý mládenec s horečnýma očima zalíbil: zábavy se nezúčastňoval, ale rovněž do ní nezasahoval, i když hrozilo proboření stropu, a bylo nejisté, zda přítomnost víc než dvaceti hostí vůbec vnímá; hrbil se nad stolkem pod sešikmeným oknem a nevyrušeně čmáral uhlem na papír; občas si lokl červeného vína ze sklenky od hořčice a pracoval ve své enklávě dál, nevnímán okolím. Když se k němu po letmé prohlídce kreseb přiblížil, aby mu několika slovy vyjádřil své odborně nedostatečně fundované uznání, trapně nepochodil; Buřinka k němu obrátil nechápavou tvář a odmávl to ušmouranou tlapou: Stojí to za prd! Nebyla v tom ani póza falešné skromnosti, ani skepse nad vlastním umem, ale nicméně to holé konstatování působilo jako bezděčný pohlavek za jen formální zdvořilost. Zabrzdi, Kamile, chceš ten přepych vychlastat sám, ty zvíře? Ohlédl se po okřiknutém, který si právě doléval z neblahé láhve bacardi – blbej patent, hartusil, popleskávaje dlaní o její dno, čurá to jako starej prostatik –, a překvapení mu nadzdvihlo obočí: originál Kamila se totiž vůbec nekryl s představou! Vizmež: sportem cepovaný pořez s lněnými vlasy a technicolorově modrýma očima, jehož exemplárně árijské vzezření by uvrhlo kdejakého rasového specialistu třetí říše do vytržení, kdyby v celém jeho zjevu nebylo cosi až důvěryhodně pořádného a téměř sympatického; ani stopa po přezíravé posupnosti, kterou provokovaly některé tváře, po módní blazeovanosti a cynismu, prostě: dokonalý antipod toho, co se dnes s úřední výstižností zahrnuje pod pojem narušená mládež; určitě se z něho vyklube kapacita v nějakém matematickém oboru, nad jejíž užitečností se společnost dříve či později ochotně roztleská. Ale jo, připustila bez vzrušení Jitka, když se jí v autě svěřil se svým velepozitivním dojmem, v podstatě je fajn. Je dokonce plachej – pokud se nenamaže! Jenomže jemu stačí málo a pak je k nesnesení. Má mindráky. Nespokojil se s tak lehkovážnou diagnózou a začal s otázkami. Jaký? Všelijaký, co já vím? Nezajímá mě, no. Ospale zívla: A co je nám do něj? V tom smyslu s ní ochotně souhlasil: co je nám do něj? Ne-li: co je mu do nich? Nic. Nebýt jí. Babuly. Kde se vzala, tu se vzala… Je to ještě zcela táž Jitka, s níž nic netuše stoupal po tmavém schodišti, předstíraje nedočkavou svěžest? Je a není, je, ale! Kdeže je ten pocit vlastní převahy a její nadšené oddanosti, který mu umožnil lehkomyslně si namlouvat, že ji do značné míry prozkoumal, a tudíž svým způsobem ovládl, že už spolehlivě určil její tóninu, že zná její chuť, barvu, vůni, přízvuky smyslnosti, osobní fluidum její bytosti, její reakce a způsob myšlení (připadaly mu, dokud byl jen s ní, neodolatelně rozkošné a až bezbranně průhledné!!)? Hleďme: stačil krátký pobyt tam, aby v ní vytušil – ne víc, než vytušil – celé oblasti dosud neprozkoumané a kdoví jestli prozkoumatelné, nepřehledné zákruty a houštiny, kam ho nevpustila – je-li Jitka v moll, je Babula durová – prostě: zbodl se v ní! A čeká ho tudíž úmorná dřina, bude-li ji chtít definitivně vytrhnout tamodtud, zavraždit Babulu, aby získal Jitku, tu, kterou už miluje a na niž už hazardně položil dohlednou budoucnost. Jak a čím začít? Důkladná diagnóza je podmínkou účinné terapie! (Arnošt) Blbost! Ten zmatek, a to i v sobě: chce to vůbec? Stojí to ještě za to? To die, to sleep – No more; and by a sleep to say we end…!

			Následující den po třetí absolvované návštěvě (a opět: držel ses skvěle, človíčku!) zničeho odsunul termínovanou práci a pokusil se s navyklou metodičností zachytit na papír několik portrétů a hrst dojmů (nemohlo to být víc) z pobytu v aťasu:

			1. Základní dojem: trvalá defenzíva! Nedělat si iluze, že by se podařilo analyzovat a určit, z čeho ten odporný pocit vzniká, a tím jej překonat! Prostě je, existuje. Snad má fyziologické kořeny, snad má každé, to jest i neviditelné a odmítané, stárnutí zákonitě defenzívní charakter. Zřejmě tu nepomůže ani odvolání se na vzdělání, inteligenci, vzhled, postavení a váhu zkušeností, ani otevřená konfrontace vlastních pravd s jejich pravdami. Jsou-li vůbec jaké (samozřejmě jen zdánlivě definitivní a podmíněné odlišnou životní empirií), mají ty jejich krutou výhodu: oni je ponesou dál než já, mají čas. Což je možná nesmyslné a hnusně nespravedlivé, ale kde je odvolací stolice?

			2. Přímo obsedantní hrůza z vlastní směšnosti. Z velké části pramení asi z okolnosti, že jsem odsouzen hrát před nimi roli člověka podstatně mladšího, než jsem podle kalendáře (fyzický vzhled mi to dovoluje!), což zakládá důvod k ustavičné obavě před odhalením. Ke střehu. Kdybych přiznal faktický věk, znamenalo by to asi oddych a snad eventuální změnu v jejich chování, ale i bezohlednou diskvalifikaci Jitky, takže jsem nucen pokračovat v únavné roli statného macaráta. Je to chůze po tenkém ledě. Kdy jste maturoval? Zeptala se mě včera (možná bez lstivého úmyslu) jedna z dívek. Okázale jsem se zamyslel: Počkejte – to bylo v roce devatenáct set… třicet… dva! Údivné óó a pohledy. Samozřejmě že před Kristem, dořekl jsem a: hahahahihihi.

			3. Vědomí nemožnosti skutečného přizpůsobení: už bezpečně cítím, že v sobě nenajdu záviděníhodnou uvolněnost jim zcela vlastní a nesmím ji ani předstírat, nechci-li se vystavit nebezpečí křečovitosti, kterou by hravě prohlédli; není to ani ve smíchu (dovedu se smát jako oni), ani v tanečním umu, ani ve schopnosti nezávazného tlachu nebo v upjatém chování (bez hnutí brvy se přenesu i přes nejtriviálnější fór nebo vejžvyk), je to v čemsi jiném: nenapadne mě prostě chodit jen z náhlého popudu po aťasu na chůdách jako Facír; a neodvážil bych se zničehonic a s mně nedostupnou spontaneitou potěžkat v hrsti reklamní ňadra, jako to umí Borek; u mě by to bylo čiročiré a zcela neodpustitelné sprosťáctví. Nedokážu se zbavit navyklé korektnosti. Navíc mi nezbývá než občas pohotově ohlédnout, když čísi mužská dlaň přejede – se samozřejmostí milého návyku – Babule po zadečku, a tuhnu zjištěním, že ona to téměř nevnímá, a když, tak bez nadbytečné netýkavkovitosti. Dej pokoj, koni! To, že se té troufalosti nevzepřu, svědčí o mé nezdůvodnitelné podlézavosti, o mé inferioritě v jejich středu. Nejde to. Je to ponižující, i když to z jejich strany není možná tak míněno, ale – přestože je mi z toho hnusně – ještě jsem o tom před Jitkou nezavadil slovem. Otázka: proč asi?

			4. Dojem gruntovní a neumenšitelné odlišnosti; nepatřičnosti; jsem jiný; mám už asi jiné oči, uši, mozek, jiné vnímání světa a diametrálně odlišné reakce. Je ve mně chvat. Netrpělivost. Obava z prodlení. A už zažitý pocit: jsem těžký. Obtížený zažitým, přečteným, slyšeným, ochutnaným, promilovaným. Jsem nemožně přelidněný. Jsem skladiště přecpané harampádím; vedle jejich lehkosti a nepopsanosti nudný tlustospis v kůži, která pracně předstírá pružnost.

			5. Nesmyslný pocit, že oni jsou ve všem všudy a v podstatě čímsi v právu. A priori. Ale čím? Čím? Je to v nich, i když na to nemyslí. Vědí o tom?

			6. Už vím, že tam jsem a zůstanu jen nezvaným hostem, nic víc. Vetřelec? Snad ne. Ale v žádném případě nebudu přijat. Leda trpěn. Jestli! Chovají se vcelku slušně, ale odstup trvá. Nedokážu jim nabídnout tykání a zůstávám tudíž panem doktorem. Bohužel!

			7. I s rizikem, že si vysloužím pověst nudného patrona, se tam učím držet jazyk za zuby: nechápu, v čem to je, ale cokoliv řeknu, každá vědomost, kterou bych se mohl i nechtěně blýsknout, okamžitě obdrží nádech nechutného poučovatelství a je tak přijímána. Inu, pan doktor, slyšte, slyšte! Je mi cizí maniakální potřeba mnoha dospělých poučovat a trousit vědomosti na každém kroku, bezpečně vím, že to je a vždycky bylo přijímáno mládím krajně idiosynkraticky; netoužím se stát fotrem-vševědem, ale nicméně nechápu, proč bych si tam měl nechat vnutit roli žasnoucího blbečka a omezit svůj projev na infantilní blábol. Včera při rozhovoru o předválečných nahrávkách jazzu (byl a jsem ctitelem a sběratelem těch starých brunswicků a His Master’s Voiců) mi kladl Kamil v prvním stadiu podroušenosti naoko zaujaté otázky a nadsazoval úžas à la: Vážně? To jsem nevěděl! Vy jste učiněnej odborník přes jazz – ale neuniklo mi, že po straně spiklenecky mrkal na ostatní. Dobrá, ty nordická ozdobo, nic tedy neznám, nevím, nehodlám tě sesazovat před těmihle křepelkami z intelektuálního – a možná i erotického – trůnu, ale taky ti nenaletím na rohy! Dám si na tebe pozor!

			8. Otázka: podle jakých principů se dala tahle smečka dohromady? Jaký je tmel její soudržnosti? Jsou odlišní povoláním, vzhledem, sklony, úrovní inteligence, účesy, pózami, fantazií, stupněm tolerantnosti i temperamentem, vším, a přece mezi nimi vládne zvláštní demokratičnost. Nejsou zřejmě ještě rozděleni, teprve se dočkají svých přehrad a škatulek. Nedokážu to pojmenovat, aniž bych se dopustil matoucích simplifikací, ale jsou si čímsi podobni. Čím? Určitě nejen dosaženým věkem. Tak čím tedy? Společným odporem k jistým věcem a pojmům? (Kydy!) Přezíravostí ke světu dospělých? Společnou zkušeností se světem, do něhož procitli a jejž podědí? Nechutí k projevovanému citu a sentimentalitě? Strašným podezřením všeho z neupřímnosti? Skepsí? Elegantním, ale určitě hraným cynismem? Zdůrazňováním sexuální uvolněnosti, kterou ostatně pokládám za pózu? Stejnými trably? Pocitem nedostatečné svobody, zábran a omezení, které každé mládí odpradávna a zákonitě neguje? Snad, snad, snad. Co má společného introvertní Pedro s cáknutou Bobinou nebo hemživá Babula s duchem trvale absentním, Buřinkou? – Zdánlivě nic, ale jedno je jasné: v jistých (co když rozhodujících) ohledech víc než se mnou! (Viz bod 4.) Já nevím, co ti na to říct, stejně bys tomu neporozuměl, človíčku, odráží Jitka moje – pro ni zřejmě podivínské – otázky a uniká do smíchu, který už nenávidím. Hm. Tedy spiklenci. Jakási grandiózní mafie? K smíchu! Co šílím? Jedno je jisté: pět nad nimi dithyramby a padat na zadek je nesmyslné a zbytečné, právě tak jako je odsuzovat a dštít síru; oni prostě jsou; strašně jsou; mám pocit, že mě už svou existencí nějak vytlačují ze světa; jsou živel, který se s pobuřující drzostí čerta stará, jestli se komu zamlouvá, a ví o své síle; o svých trumfech. A trhněte si nohou, pánové! (Aspoň ti nejlepší!)

			9. Pocit už totálně výstřední: ačkoliv přímé politické hovory (až na letmé přípodotky a čerstvé fóry) jsou tam tabuizovány (snad jsou nad ně povzneseni nebo je považují za zatvrdlé banality) – z chování některých jsem nabyl dojem, že i já jsem čímsi vinen za porážku u Lipan, Bílou horu, Mnichov, procesy, za nesplněné hurásliby a zbankrotělé iluze mnohých, za spáchané křivdy anno dazumal a ekonomické krachy up to date, za technické zaostávání a trable s umístěnkami po studiu, prostě za všechno, co se odehrálo před nimi a bez jejich účasti, co tudíž nutně vycházelo z odlišných podmínek, představ, iluzí, pocitů a zkušeností, že jsem osobně pomáhal navařovat těžko stravitelnou kaši, již oni teď musí papat. Mohu je zaujatě podezírat, že jsou plni emocí a směšného morálního kategorismu, který se neohlíží na objektivitu (nepovažuje-li ji za jednu z hanebností s příchutí alibismu), ale ani v tom si nejsem docela jist. Je to pocit mátlivě abstraktní a podložitelný vágními argumenty, což bohužel neznamená neexistující. Představa o to komičtější, že se týká právě mě, tedy člověka, který se od jisté doby a zkušenosti zásadně pohybuje na okraji veřejného dění, člověka zcela privátního! Čím jsem tedy vlastně vinen, holoubkové? Pouhým faktem dospělosti? Tím, že se tu potácím o mnoho let déle, že jsem tudíž leccos musel zažít a u lecčeho musel být, že jsem mnohé nepochopil? Že jsem se nevzbouřil a nenechal se – prost talentovaného fanatismu heretiků – upálit? Zlikvidovat? To stačí? Ale vždyť je to trapně nelogické – pokud ovšem neznamená dospělost jakousi apriorní vinu za svět, který přepouští potomkům – a já protestuji! Důrazně to za sebe odmítám, i když je to zřejmě houby platné! Jenomže: je to opravdu jejich reálný pocit – to jest i její –, nebo je ten můj jenom produktem nejistého svědomí mnohých dospělých? Jakýsi kolektivní stihomam? Začínám bláznit!

			10. I přes klidný průběh návštěv cítím, že ono sotva postřehnutelné napětí nemizí. Jen žádné iluze! Spíš roste. Syčí mi kolem hlavy jako svítiplyn. Jak je to s ní? Má dost větřivý nos. Co se nečekaně vzbouřit? Položit jí – dokud je čas – nůž na krk: buď já, nebo…? Pryč s Babulou! Smrt Babule! Trapné! Co když…

			11. A v tom to je: za žádný z těch pocitů nemohu ručit: nemýlím se, nic si nesugeruji, je to tak! Protože: může to tak být, právě jako nemusí, je to vrávorání se zavázanýma očima. Připadám si jako maminčin jehelníček. Včera večer…

			Výkřik telefonu, s předtuchou vysvobození se vrhne na sluchátko a haló, ano, u aparátu, mluvte nahlas, je špatně slyšet, zmačká při otravném rozhovoru ten popsaný papír do koule a vhodí ho do koše s vědomím, že by mohl v ondulaci té dojmové mlhy pokračovat donekonečna.

			Amen.

			* * *

			Zatočí s riskantní okázalostí, završenou sešlápnutím akcelerátoru, do nevlídné vinohradské ulice, tady ona bydlí, činžák s oprýskanou secesní polevou už dávno nabral vzhled mrzutého vašnosty (tak si představuje i jejího otce), vyhodí rychlost a přidupne brzdový pedál; zaznamená lehký smyk, ale vzápětí přirazí felicie k chodníku.

			On (chraplavě): To máme třináct padesát, slečinko.

			Ona (velkopansky): Nechte si drobné!

			Obvyklý žert vyjde poněkud nakřivo, ale dosud účinně intimizuje atmosféru; v poslední době ji vozí téměř denně z ústavu domů, i když ho mírně dopaluje samozřejmost, s níž je to přijímáno. Ještě navyklá chvilka prodlení s rukama na volantu.

			On: Dostal jsem dnes kuriózní dopis. Kamil. Omlouvá se, jestli prý se posledně choval v opilosti poněkud nevhodně. Zřejmě se trvale přeceňuje.

			Ona: Což se mu podobá.

			On (po přemítavé odmlce): Měla jsi s ním něco?

			Ona (vzhlédne, přísvit lucerny jí potřísní tvář; pak neochotně): Podle toho, co si představuješ pod – mít s někým něco. Moc na tom záleží, človíčku?

			On: Ani trochu ne.

			Ona: Fajn. Rodič dnes cosi křandal do telefonu o morálce. (Se smíchem.) Zapomněl, že umím počítat do devíti.

			On: Nerozumím té souvislosti.

			Ona: Jednoduché! Bez obtíží jsem si spočítala, že jsem byla počata tak říkajíc – ehmehm – mimo rámec manželské postele. Hleďme otec! Neboj, já ti ho odpustím, pozvání na kachnu nebude. (Polibek, při němž mu její prsty jedou po stehnu a zatnou se do látky, pohlazení.) A zajdem pak ještě k tobě, ano? Jestli jsem děsně nestydatá, je to tvoje vina, tys to ve mně probudil, čao!

			A klapklapklap, doprovází ji očima až k domovním vratům, má ukázkové nohy, má nejdelší nohy z celého mého průvodku, a teprve když ji zhltne zásvětní šero chodby, nahmatá s brněním v prstech řídicí páku a je zase sám, s mráčkem parfému, který uvízl v kabině, motor s uklidňující ochotou zahučí, tys to ve mně probudil, a pak Arnošt: dej pozor, aby tě nemusela v posteli křísit, mladíku, mohl bys být přinejmenším jejím otcem, krá, krá, k smíchu, a je s ní zase a ponejprv sám v Evženově funkčně zařízeném doupěti, lidi, srazí ona uchváceně dlaně, to je bejvák, připadám si tu jak v západním filmu, a trylkuje a dotýká se prsty luxusních tretek, pravej Grundig – stereo, ne? Pak usedne na samý okraj obětiště v podobě extrémně širokého gauče s kyprými balvany polštářků a civí na něho rozšířenými zorničkami šelmy kočkovité, zatímco magnetofon diskrétně vyblinkává hudební sirup, lepkavá melodie nesená celým plukem smyčců a k tomu zmalátňující dech radiátoru pod oknem; s nepostřehnutelným úlekem si uvědomí, že je tu, že je tu s ní sám, ano, přivedl ji sem a je mu vedro, trapně se potí na dlaních a všechno je nechutně přearanžované, i ona v té nedbalé póze s úctyhodnýma nohama přehozenýma přes sebe, je to efektní fotografie z Vogue, tady jim snadno měknou kolena, chichichi (Evžen), pracně dobývá zátku z láhve dezertního Murfatlaru, nabodnut vyčkávajícím pohledem z gauče, pojď už, říkají mu ty oči, musí to být a já jsem připravena, já to chci, proto jsem přece tady, slyšitelné lupnutí vytažené zátky a neklid a ponižující tremolo, které vysouší ústní dutinu jako fén, a znovu pocit zdi, zátarasu, přes nějž je se mu přenésti i s rizikem úrazu, ale ne, ne-my-slet na to, odmrštit ty šramoty, jsem přece normální, nemyslet a už předem si zajistit co nejdůstojnější ústup! eventuálně, kdyby… Jen žádné ultimátum! Ze zkušenosti ví, že už pouhé vědomí nevyhnutelnosti hrozí destrukcí a nesnesitelným krachem, a proto: co-když-ne? právě a ještě-dnes-ne! Ne-mu-sí, nejsme přece psi na nároží, jen tak se očuchat a hop…! jen kdyby nebyla tak nezřízeně, tak neúnosně mladá! Co se trochu opít a rozplašit v sobě ten výhrůžný klid, to mlčení, to zrádné odumření, hu, až mučivě teď postrádá bezpečnou, byť trochu nudnou jistotu polomanželského objetí nebožky Zdeny, a tedy: odklad! Odklad! Ostatně z onoho: dnes ještě ne! lze obratem vyrobit jistou pseudoctnost, dejme tomu ctnost odříkání, nevyžádané, leč obvykle působivé ohleduplnosti, navíc podtržené laskavě zdrženlivým úsměvem nebo zdůvodněné předem zchystanou výmluvou na intenzívní bolest ve spáncích: promiň, nejsem dnes fit, víš? Zlobíš se. Ty hlupáčku, proč? Víš co? Polož mi hlavu do klína, já tě budu hladit, řekne mu zázračně zmládlá maminka, neboj, to přejde, táák, už je to lepší? Je. Jsi hodná, jsi báječná! Když vedle ní leží, uvědomí si s nedobrým údivem, že vůbec nemusí svádět ji (až příliš ne!), že těmi spásnými okolky svádí a přemlouvá svoji touhu, že úzkostně střeží její sebemenší signál, kuriózní, ale je to tak, odmýšlí se sám od sebe, takže vlastně není, nemyslí a není, ne, nic se neděje a nemusí se dít, pak najednou opravdu není… a když procitne a je a vidí ji, jak vedle něho leží se zavřenými víčky, vzedme se v něm jásavá fanfára a klukovský pokřik, je mu osmnáct, ponejprv měl živou ženu a dopadl přitom měkce jako kocour; krotí rozbouřený dech a hladí ji rdoušen vděčností, že ji měl, definitivně, a že už ji tím pádem bude moci mít kdykoliv, miluje ji teď jako své dílo a zasypává její hasnoucí nahotu drobnými polibky zcela prostými vášně, podívej, ukáže jí s pýchou majitele ušlechtilého klusáka Arnoštovi, neříkej, že není úžasná! Ale jo, odchrchlá ten lidský petrifakt a zaduje urážlivě do kapesníku, co by ne? Má v sobě půvab masožravé rostliny, taková Nepethes nebo Dionaea, vyber si! Ubožák! Ale je tu ona, a Emile… (v podobných chvílích ochotně ustupuje človíček pravému jménu!), co se to se mnou dělo? nikdy jsem netušila, že… ty nevíš! Skromně ji umlčí ústy, ale ano, ví, není těžké představit si těch pár jejích prožitků se stejně starými floutky, ta nemotorná a do sebe zahleděná cloumání s předčasnými orgasmy, které zpravidla zanechávají zklamanou dívku na poušti, zná to z vlastní zkušenosti, a proto nezávidí, není proč: je-li jejich výhoda v rychlé obnově sil a žádosti, jeho trumf – a to neméně významný, ne-li významnější – je v ovladatelnosti vlastního vzrušení, která mu umožňuje rozehrát její smysly s umem virtuosa jako mnohostrunný nástroj; a víc: dokáže trpělivě sledovat její stoupavý let až ke kulminačním bodům a navíc, je-li potřeba, i několikrát během jediného a dlouhotrvajícího objetí předstírat vlastní krize; snad to není zcela fér, ale rozhodně to stojí za nepředstíraný úžas v milovaných očích. Emile, miláčku! S prozíravou nesobeckostí se soustřeďuje především na její vzrušení, protože ví, že z něho nejspolehlivěji vykřeše vlastní touhu; připravenost. Někdy ovšem nezbývá než ji přikouzlit velekomplikovanými psychologickými postupy, burcovat ji v sobě vypjatostí uměle navozených situací; nejúčinnější se ukázalo dát jí najevo, že se ho čímsi pro ni zcela nepochopitelným nešetrně dotkla, a podržet na tváři výraz vznešené odmítavosti a citového rozladění tak dlouho, až ji vybičuje k sebetrýznivému afektu: Emile, co jsem ti vlastně udělala? Nic, milá, nemysli na to! Ne, to není pravda, já to cítím! Něco jsem kecla, viď? Jsem blbá, nemožná, ale mi-lu-ji tě, prosím tě, už mě netrap a odpusť! – Etc.! Aniž se podezírá z latentních sklonů k sadismu, je nicméně nucen si s pocitem mírně zahanbujícím přiznat, že jeho vzrušení účinně okřívá slzami biblické kajícnice u nohou Mistra; tedy jistý druh neškodné podlosti, omluvitelné už prostým nezbytím, zvlášť je-li korunována umocněným prožitkem smíru. Ach, Emile! Ostatně jsou to lsti z lásky a daří se – prozatím! Ale i tak se v něm ve chvílích odlivu vynořuje lítostivá předtucha, že jeho hlad po tomhle těle, které by nedělalo ostudu stránkám erotického magazínu, se dostane nepoměrně dřív do stadia již poznané kvazimanželské únavy než vedle nezapomenutelné nebožky Zdeny; vědomí, které by samo o sobě nemuselo působit tak ničivě a dalo by se hravě odsunout, kdyby celý ten proces nebyl urychlován její až výhrůžně stoupající náročností, která mu vnucuje roli erotického nádeníka, ono už stereotypní: Půjdeme dnes zase k tobě, ano? ono: Chci, chci! CHCI!, vlamující se s přízračným náhalem do spánku, ono: Slib mi to! ono: Je to tvoje vina, tys to ve mně probudil, ty, ty!

			Všechno se opakuje a bude se, brzda a tělo opět zaregistruje smyk, prásknutí dveří a do chřípí se natlačí ostentativní vůně pekařství, hlouček teenagerů s rukama v kapsách podupává na vymeteném nároží, hup a projde kolem nich báječně nepovšimnut, správcová s hlasem klaksonu mu vstrčí do ruky dopis s obvyklou snahou zaplést ho do křandání, pošťačka ho tu pro vás nechala, pane doktor, tatatata a pryč, hrne se do schodů postrkován vřesky, ale neodolá a pod mokvavým světlem v mezaninu mrkne na odesílatele: Evžen, hleďme, poštovní razítko BOGOTÁ, KOLUMBIE, z dopisu vydechuje tropický žár, čte; v bohatém obložení žvásty je mu oznamováno, že: proti původnímu předpokladu se vrátím už koncem května, nejpozději… což znamená za a: předčasně si sbalit svých pět švestek a odharcovat z útulně vyhřívaného pelíšku; za b: skličující představa shánění nového podnájmu: vývěsky, inzeráty, neznámé schody, dveře, jména, crrr, smrad nevětraných pokojíků a neznámý obličej J. V. bytné; pracky od mydlinek a předem zaujaté: Co si přejetéé? Dosti zákeřný úder zezadu. Jsem ve smyku. Zcela bezpečně ví, že se šňůra od rolety ráno nezadrhla, a přece: den plný nevýznamných kaněk, disharmonií a náhod únosných jen v nejbanálnější frašce, ale zkušenost mu napovídá, že se občas v životě přiházejí v jakémsi zcela nepravděpodobném sřetězení a že v nich může být – třeba až dodatečně pochopitelný – systém! A co na tom? Nestěhuju se přece poprvé. S povzdechem nacpe dopis do kapsy svrchníku a starostlivě kontroluje dech při stoupání, co když má Arnošt pravdu? Už dávno si mohl zažádat o družstevní dvougarsonku, už dávno ji mohl mít! Což ovšem znamená: uvíznout v jakémsi příšerně uniformním jádru jako ve vězeňské cele! To jest – doživotně! De-fi-ni-tiv-ně! Ne! Ještě ne! Prozatím Ne! To tak! Co dál? Odchlípne prstem víčko a prohlíží si oční bělmo, vyplázne na sebe jazyk a zkoumá tvář v zrcadle nad umývadlem: nelíbí se mu, v hulvátsky obnažujícím světle zářivky je žlutošedá, uhnětená z opuky, oči se houpají na svrasklých kruzích, fuj, napíná kůži přes výčnělky lícních kostí a přísahal by, že pod doteky nezpůsobně šelestí. Přeháním. Zapomněl doma kalorické tabulky a večeře v oblíbené hospůdce dopadla podle toho: příliš mnoho tuků a rovněž pozor na cukry! Omezit! Omezit, proboha! Jedl by ovšem třikrát tolik, dokáže ukrotit svůj apetýt jen s totální mobilizací vůle, jestiť to apetýt dospělé omnivory; nenávidí jej; hnusí se mu! Zbývá prozápasit se několikerým pokušením, třeba: svalit se na gauč jako mrtvola, tvář do polštáře a zavřít oči! Zlejt se! Ze všeho. I z ní. Ze sebe: z vlastního dýchání, myšlení, pohybů, existování. Aspoň na chvíli. Co vydyndat omluvenku? Chybí ti něco, hošku? Ne, mami, můžu jít s klukama na plácek? Velice touží pochlubit se fungl novou merunou za vysvěgro, bacha, kucíí, polda! Jeden z vyhlášených sígrů mu zezadu stáhl trenýrky a jú! Cítí na vlasech dlaň, která už nic neváží, která snad už ani není, nic už možná není, ani on, je to upíří sen: kamsi prchá a má nohy vylity rtutí, pořádá se na něho parforsní hon s dupotem kopyt a poštěkáváním psích mord. Ve kterém filmu jsem to viděl? Vztyk, nepoddávat se, postačí prudce potřást hlavou a je dobře, skvěle, nádherně, před ním je večer a část noci se záviděníhodným stvořením, je vlastně bohatec, je dítě štěstěny, ale nejdřív nutno absolvovat porci večerních cviků hathajógy, polknout dvě lžíce elixíru (ten česnek příště vynechat!) a bude líp, po všech stránkách a den ze dne líp, musí se strojit, česat, musí sehnat telefonem taxíka, což je v téhle hodině dřina, musí, musí… trapné, jak je i záměrně nekomplikovaný život protkán tímhle slovesem! Mně se nechce! Co dál? Letmý pohled na okna protějšího činžáku s jedovatými svity televizorů a brebentění rádia za zdí v něm vždycky zpřítomní pocit nezažehnatelné samoty; vratkosti; vydanosti všanc; je to pocit Ultima Thule. Člověk má možnost si zvyknout, v životě se umírá několikrát: v patnácti umírá chlapec, po pětatřiceti mladík, kolem šedesátky muž a teprve nakonec lidská bytost. To jest definitivně! Úleva nastává vždy až po mentálním překonání každé z těch etapových smrtí; její podmínkou je smíření se s nastalým stavem – bohužel! Náramně zajímavě se komplikuješ, podotkne Arnošt na konci obvyklé diskuze, ale v podstatě je to jednoduché: je v tobě přímo obsesní hrůza z vlastního konce. To směšné běsnění je reakce na ni. Vzpoura. Kompenzace, jak je libo. Než se vzmohl na výřečný nesouhlas, odmávla to vrána rukou a hbitě přeladila: Hele, co kdybys dnes zašel na slavnostní večeři? Hedva má totiž narozeniny, asi tak stodvacáté. Slibuji, že tě nenechám napospas jejím dobře míněným radám, a kromě toho vlastním půl flašky Johnnie Walkera, můžem si ho nalejt příslušným otvorem do obličeje. V našem věku není marné si občas zmasírovat vizourem koronárky. Jestli ovšem nehodláš hrát dnes večer s nějakou tou mládežnickou partičkou kolo kolo mlýnský! Ne? Taky dobře, vychlastám to teda sám!

			Cvak, pan Klemperer opět zaťuká o pultík a vzápětí znělá vichřice jménem Beethoven v něm cosi nadlehčí, ale záhy nové cvak a ticho plné nezřetelných přítomností, útržků, vět, gest, a dost, mám nejvyšší čas! Potácí se jen tak v ponožkách po koberci a s myšlenkami uličnicky rozuteklými do stran se dotýká lhostejných předmětů, těžítko ve tvaru jelena (dar nebožky Aleny, až ne­omaleně hovořící o vkusu dárce), čínský parker (čtvrté výročí se Zdenou, ach!), dosud prázdný Evženův stojánek na dýmky (zebavá připomínka brzkého odsunu) a telefon barvy slonové kosti s obvykle vtíravým pocitem, že cosi zapomněl ještě dnes vyřídit, komusi zavolat, jenomže co a koho? Hovadina, ale prozatím beztvaré odhodlání se prodírá do svrchních pater vědomí, zřetelní, ještě potěžkává sluchátko v hrsti, ještě váhá, ale už listuje v obtloustlém seznamu, jména, jména, tady, cvokařím, a pak už si v polosnovém úžasu uvědomí, že mimo svou vůli, ne-li proti ní – vytáčí číslo.

			Nedívej se dnes na mě! řekla, když jsem k ní přilehl, a odvrátila tvář do okrového stínu; v té chvíli jsem se asi ještě pousmál vědomím nezáludné převahy, ale nicméně mě to překvapilo: už proto, že Magda nikdy nehrála. Nemám na to čas, říkávala se zavedenou sebeironií, člověk v mých letech už musí být jen tím, čím je, to se nedá svítit! Od chvíle, v níž se mi ponejprv vzdala – a u žádné z jejích předchůdkyň to nebyl proces tak zdlouhavý –, jsem u ní nezaznamenal ani náznak odmítavé koketérie, jíž se jistý typ žen obtížně pokouší stupňovat mužskou žádost; nepatřila k ní. Ve vedlejším pokoji spaly děti, byli jsme bezpečně sami, za zatemněním sliznatá protektorátní noc s chřestotem nedovřené lucerny pod oknem. S mužskou nevšímavostí jsem teprve teď zjistil, že se ustrojila do nejlepších šatů z předválečného taftu, že se učesala a nalíčila pečlivěji než jindy, ačkoliv bylo předem dohodnuto, že zůstaneme doma. Ne, Magda není z těch lidí, kteří dělají cosi jen z čiročirého rozmaru. Magda! Vnímám její příliš velké a podzimní tělo, rozevírá se mi s odevzdáním až k pokraji možností a vyzařuje blízkostí, bezpečím dosud nechutnaným; dojímá mě přes – a kdoví ne-li pro – první náznaky blížícího se odkvětu a únavy, za něž se stydí a s nimiž svádí nepostřehnutelný, ale tím urputnější zápas o čas, o každý rok, o každý měsíc – zhasni, nechci, abys mě viděl nahou. Takhle si aspoň můžeš namlouvat, že vedle tebe leží krasavice a ne kandidátka na bábušku. Je mi tě líto, chudáčku! Přivykl jsem na ten sebemrskačský postoj k sobě samé, je to její způsob obrany před mrazivým faktem a vím, že pod tou škrobenou výsměšností a tím to se nedá svítit je kromě citové ryzosti a náročnosti, s jakou jsem se u živé ženy nesetkal, i čadivý smutek, který se odříká melodramu. Ve chvílích maximálního vzepětí citu chutnám cosi jako vyčítavou hořkost nad vědomím, že si zakazuje brát náš vztah s onou osudovou vážností, kterou jsem mu přisoudil já; hněte mě, že jsem degradován z muže-ochranitele na sice milováníhodného, leč nedosti ještě odpovědného mladíčka vedle dospělé ženy a matky; už z toho, jak mi zavírala ústa, kdykoliv jsem jen zkušebně zavadil o možnou legalizaci našeho poměru, se dalo soudit, že jsem předem a s nezřízenou uvážlivostí škrtnut z jejích perspektiv. Blázínku! Chybí ti něco? Tak žij a nelam si hlavu, nekaž to mezi námi! Bačkoru víš, co pro mě znamenáš, ani to ještě nemůžeš kapírovat. Já už nic nečekala a ani nevím, komu mám být za tebe vděčná. Kdybych byla zbožná, ať mi vypučí na nose bradavice, jestli bych nevěnovala kompetentnímu svatému táákovouhle svíci! Zřejmě věděla, že milostný cit musí být krmen aspoň iluzí nekonečnosti, nemá-li předčasně chátrat, a nezavadila o rozchod slovem; žila teď, moudrá, báječná Magda; byla uhnětena z fanatické oddanosti svým dětem a určitě bych neprohrál, kdybych se vsadil, že své pozdní a navíc nevyhledané vzplanutí prožívá jako poklesek, který ji neustále ohrožuje vychýlením, ne-li zmatkem, a za nějž časem bude s fatální neodvratitelností platit slzami a umocněnou samotou. Jenomže – co o ní fakticky vím? Málo. Jen to, že je o deset let starší než já a má už manželství za sebou; podle fotografie byl její Stáňa fyzicky poněkud křehký, ale velice půvabný muž, typ, který se ochotně nechá hýčkat duševně samostatnou a energickou ženou s latentním sklonem k romantismu. Netajila se tím, že její manželství bylo nedorozuměním; zřejmě záhy pozůstávalo z jeho cyklických nevěr, které dokonale deptaly její hrdost, a nebýt toho, že po letech slz a nechutných výstupů sklála tohoto zhýčkaného manžílka leukémie, určitě by se ocitlo na rozvodové lavici. Moje vina, Emile, chtěla jsem asi moc. Všecko. Nebyl zlý, byl jen slabý, a to nejen fyzicky. Možná že se mě nějak bál, a proto se mi mstil s těmi děvčaty. Stále se mi pokoušel vymknout a já ani nevím proč. V každém případě jsem z nás dvou měla nosit kalhoty já, příroda se občas šeredně kopne. Nebýt Tomíka a Liduny, mohla bych uvažovat, jestli jsem si ho nevymyslela, hloupý pocit! Okolnost, že skonal v jejím náručí, jsem byl ochoten považovat – a to i bez těžko potlačitelného zaujetí k její erotické minulosti – za jedinou opravdovou intimitu mezi nimi. Když mi řekla, že jsem druhý muž, s nímž v životě spala, stálo mě zpočátku jistou námahu tomu věřit – bylo to u ženy jejího vzhledu víc než neuvěřitelné –, ale když jsem ji víc poznal, věděl jsem, že nelže; vyčetl jsem to z její povahy, z těla, z jejího panensky ostýchavého milování, které, ač postrádalo sebemenší rafinovanosti, znamenalo pro mě stokrát víc než nejvzedmutější vášně jejích předchůdkyň, a to aniž bych přesně věděl proč.

			Túúú – túúú – túúú.

			Nedívej se dnes na mě! A tázavé ticho, v němž se ve mně cosi bojácně převrací: co se stalo? Co? Objevila něco? Co kdyby se dozvěděla o tom dvacetiletém telátku z knihovny, které mi vběhlo do cesty? Ne. Bylo to k zoufání nespravedlivé, k ničemu ostatně nedošlo a nedojde, celý ten ušmudlaný flirt nemá cenu jediné její slzy, kašlu na něj! nesmysl, vyloučeno, ale přece: něco se muselo stát, muselo, vím to a současně už cítím, jak mi úlek tlačí na ohryzek; a tak obejmu to tělo se sebezáchovnou silou, jako bych se v něm chtěl schovat před vlastní mrzkostí, já vím, nezasloužím si tě, ty tělo, jsem nezralý kluk, který si ještě nedovede vážit skutečné hodnoty, jsem slabý, ale miluji tě! Slyšíš mě? Co jsem vlastně udělal, Magdo? Já si nejsem ničeho vědom. Mlč, prosím tě! Přimkla se ke mně, ty příliš masité paže mě zničeného s nečekanou prudkostí objaly a ústa, která se mě pokoušela umlčet, byla plná lepkavých slin: Nemysli teď na nic a mlč! Chtěla bych, abys mě dnes měl co nejvíc, co nejsilněji, strašně tě dnes chci mít, potřebuji to! Vezmi si mě! Nepoznával jsem ji ani v těch přerývaných větách, ani v objetí: to přece není Magda, to tělo, které se mi teď vzdalo naráz a až s nestoudnou zuřivostí, jako by mě chtělo pohltit, nemůže patřit Magdě!

			Tak mluv! pobídl jsem ji, když jsme seděli už ustrojeni v klubovkách proti sobě. Stínidlo lampy pojalo do svého kruhu jen kolena, tváře pluly v přítmí plném nápovědí. Neuniklo mi, že se jí chvějí ruce; ucítily můj pohled a utekly do stínu. Mluv! Přísahal bych, že nepromluvila ona, ale leklé ticho, v němž jsme uvízli –

			Túúú – túúú – túúú.

			Protože jsme dnes spolu spali naposled.

			Slyšíš? Bylo to vysloveno nepřirozeně klidně a s ovládáním, které ji muselo stát neslýchanou námahu, drtivě konstatujícím tónem bez tremola, ale právě proto mi ta věta odsála dech; její zvuk nesmyslně otálel v prostoru. Věta – úder. Samozřejmě jsem smysl, respektive nesmysl toho sdělení rázně odmítl vzít prostě na vědomí; mohl to být jen bohapustý vtip, nebo krátkodobé, a proto pomíjivé šílenství, mělo v sobě zvrácenost incestu; co bychom si počali jeden bez druhého? Teď, uprostřed téhle stupidní války? Klid, klid, to nemyslí vážně, nemůže! Vzpamatuj se, proboha! Dosáhl jsem z klubovky oblá ramena a třásl jí jako děckem, které fantazíruje z horečky, a tlachal přitom cosi se stále intenzivnějším pocitem, že mě nevnímá; že se tvrdohlavě opevnila v odstupu, který sama a vědomě nabrala.

			Ty tomu ještě nevěříš, to je mi jasné, ale je to tak. To je konec, Emile! S chladným zatrnutím jsem si uvědomil, že setřásla moje ruce a že je při řeči nechutně klidná, jako by pronášela nejbanálnější věty, a nehodlám si představovat tehdejší výraz svého obličeje. Nedívej se na mě, a prosím tě, nepřerušuj mě, nebo to ze sebe nedostanu. Já už nemohu dál! Jestli tě miluji? Ty blázne, víc než kdykoliv předtím, ale to s tím už nemá nic společného. Nesmí mít. Mlč, snad mě pochopíš. Nechceš přece, abych se ti tu rozeřvala jako služtička, stejně by to bylo bačkoru platné, ty to víš přece také, i když si to odmítáš přiznat, ty víš přece, víš… že už po mně netoužíš. Alespoň ne tak jako dřív, zpočátku. Víš to právě tak dobře jako já. Tyhle věci ženská, která má opravdu ráda, pozná. Nemusíš to ani přiznávat, já vím, že nedokážeš být surový. Vždyť je to docela logické a jednou to muselo nastat. Vidíš, že nebrečím ani nevyčítám, když se člověk pevně rozhodne, tak se trochu uklidní. Já vím, že mě máš rád, ale přesto… pochop… zbláznila bych se ve své situaci představou, že se občas a stále víc musíš přemáhat a že mě budeš líbat a objímat z ohleduplnosti, ze soucitu, že ke mně budeš cítit cosi jako povinnost nebo vděk, znáš mě… Ne, Emile! Přece nechceš, aby se ze mě stal hadr, stárnoucí ženská, která by ti kňučela u nohou. To bych si přece nezasloužila! Nesnesla bych to! Co by sis se mnou počal? Musíš si najít nějakou mladší a… promiň, říká se mi to hrozně těžko… Já budu za pár let stará a nechci, aby ses na mě díval. Já bych chtěla, abys mě vždycky viděl aspoň takovou, jaká jsem dnes, a i tak se bojím, že už jsem něco prosekla. Jen mě, prosím tě, nepřemlouvej, musel bys lhát, a proč si mezi sebou něco zaneřádit, teď, na konci? Co bude se mnou dál? Vůbec si to ještě nedovedu představit, ale to už nech na mně, to už je jen má věc! Já jen vím, že až za tebou zaklapnou v předsíni dveře, budu řvát jako pominutá. Ale ty už to neuvidíš. Asi se mi bude chtít pustit si plyn a pojít jako zvíře, ale neboj se, já to neudělám! Nemůžu si takový luxus dovolit, já totiž nejsem sama jako ty. Víš, že Tomík není docela v pořádku a sotvakdy bude, na klinice mi nalili čisté víno, asi bechtěrev, nedělám si už iluze. A proto se z tebe musím vylízat, a dokážu to! Musím, hochu. Hnusí se mi takzvaná velká slova, ale mohu ti slíbit, že mě neuslyšíš kňučet, nehodlám tě kropit slzami. Dej mi ruku! Dohodnuti?

			Túúú – túúú – túúú.

			O čem? Sním a ze spánku se mi chce ječet: Ne! Ne, Magdo! Ty jsi zešílela. Jsi nenormální! Zvrhlá! Jenomže přes nesmyslnost vzniklé situace se přece jen z toho pominutého výlevu začalo klubat jakési racionální jádro na téma: prohlédla tě! I bez faktů cosi vycítila. Zavřela mi tím dočasně ústa. Dokonale. Má pravdu? Snad, pokud se ovšem pravda vyznačuje jednoznačností a ohraničeností kobylince na dlažbě. Ne! Přísahal bych, že s náloží citu, kterou k ní chovám, bych vydržel měsíce, léta; nádherné měsíce a nádherná léta! Co když zbytek života? Copak neví, ta pomatená, že kromě sexuální touhy, která zákonitě nejdřív odumírá, mě u ní drží i jiná pouta, a to co do trvalosti nepochybně solidnější? Dejme tomu – lidská blízkost, úcta, přátelství, v jehož holou existenci jsem vedle jiné prostě nevěřil, určitě by mě zajímala a přitahovala, i kdyby nebyla ženou; skoro jsem v té vytřeštěné chvíli považoval její pohlaví za nežádoucí překážku. Co může vedle té sumy průkazných kvalit znamenat prchavá a jen potenciální nevěra, nevýznamné a přehlédnutelné zabrknutí, které je notabene víc produktem nezralé zvědavosti než uzrálé touhy? Nic! Rozhodně odmítám být vypuzen tak náhle a z důvodů až povážlivě abstraktních z jejího světa, z tohohle intimního bytu na nábřeží, a stát se žasnoucí obětí sebevražedné hrdosti, ne-li citového dogmatismu, nad jehož výstředností snad lze obdivně potřást hlavou, ale který je v normálním životě neúnosný! (Začal jsem v té chvíli trochu chápat i jejího zvěčnělého muže: zřejmě ani on neunesl tu náročnost zabsolutizovanou do abnormality!) Jenomže jak dál? Znal jsem ji natolik, abych věděl, že s její vůlí by se daly vyhrávat ztracené bitvy a že by bylo totálně neúčinné pokoušet se ji prolomit jediným beraním útokem; prozíravější se mi zdálo naopak souhlasit, vyčkat všední den, až se uklidní, a dobývat ji znovu zcela nenápadně, po etapách jako kdysi; jakkoliv; třeba i lstí; jen ji nevyplašit průhlednou dychtivostí! Znám přece své trumfy a přirozené spojence: dva nejdůležitější pokojně spí ve vedlejším pokoji. Co jí řekne Tomík, až zjistí, že ho připravila o naivňoučkou každovečerní partii šachů se mnou, nebo blonďatá Liduna, která za mnou pobíhá jako ochočený pejsek, zatoč, Emile, ještě jednou zatočit a pak bác do peřin! Ostatně v tom, že jsem k nim už dřív přilnul se stejnou bezelstností jako ony ke mně, mohu hledat morální oprávnění použít je v kuriózním boji s jejich matkou, a to v zájmu nás všech! Klid! Copak je možno ukončit dva roky velešťastného soužití jedinou, byť účinně šokující scénou? To je absurdní, a konečně vím přece, že mě miluje, dokonce to ani nezapírá; že jako ona pro mne i já jsem pro ni největším citovým zážitkem: mohu tedy logicky předpokládat, že přijde k rozumu, že ji zradí touha.

			– Haló, jsi to ty, Magdo? Slyšíš mě? Je bídně rozumět… haló! (A po zuřivém foukání do sluchátka.) Hádej! Tak třeba Corbière: jsi krom své falše vůbec pravdivá… Už víš? Ano, já. – Neruším? Ne, nic se nestalo, žiju, dýchám a vyhlížím trestuhodně stejně! Vlastně ani nevím, proč volám, ne, nic nechci, snad jen tě slyšet. Chyba? Zatracenej krám, slyšíš…? –

			Přátelé? Konečně jsem zaslechl vlastní hlas; v navrstveném tichu zněl cize, odkašlal jsem a krotce vzhlédl; asi jsem měl oči zvlhlé poctivým dojetím, i když se už v té nabídce krčila lest: první mezi námi! Pod zpytavým pohledem jsem vyždímal z tváře úsměv, který předstíral cosi jako posmutnělou statečnost. Přikývla. Proč ne? Můžeš přece přijít, kdykoli se ti zachce, ovšem s podmínkou, že dohoda trvá. Chápeš? A až tě jednou poprosím, abys už nechodil, protože… pochopíš i to?

			– Jsi tam? Haló! Žiješ? Co děti? Už bych je nepoznal, viď? Tebe ano, určitě, vsaď se! Co Tomík, je to lepší? Když já ti skoro nerozumím, ten praskot a navíc nám do toho někdo žvaní… haló! Jako bych tě volal přes Atlantický oceán… –

			Tedy přátelé? Snad. Dalo se to tak nazvat; alespoň po jistou, pro mne zcela skličující dobu, ano, ale: už nikdy milenci! Nikdy! Stalo se totiž cosi, co má vyhýčkaná ješitnost prostě nepředpokládala: lekce, která mě změnila. Rozkotala. Neuvěřitelné. A o to strašnější, že od onoho objetí, které jsem lehkovážně odmítl považovat za poslední, rostla má touha po jejím těle geometrickou řadou a hraničila s posedlostí; podobalo se to infekci, s níž jsem si nevěděl rady; byl jsem strom vytržený i s kořeny z životodárné půdy: to nikdy! Docházel jsem do toho bytu s pocity psa chcípajícího hladem, chovala se ke mně se stejně přátelskou otevřeností, byli jsme plni smíchu a škádlení, takže děti nic nepostřehly, a teprve když odcapkaly spát, započínal vysilující a ohyzdný zápas. Lžeš sama sobě, Magdo, vysvětli mi proč. Proč? Chceš mě právě tak jako já tebe, vím to! Dobrá, byl jsem nevděčný idiot, zelenáč, který si tě nezasloužil, ale změnilo mě to, ujišťuji tě! Jsi blázen! Co nám brání, abychom se nevzali? Chci se s tebou oženit! Pár mizerných let? Nezasloužím si tu křivdu jako ty. Vzdávám se jich! Kašlu na ně! Začal jsem ji podezírat současně ze sadismu (vůči mně) i z masochismu (vůči sobě samé) a oplýval vedle ní výmluvností, která by roztavila kolejnici. Jen ji ne. Já se toho bála, Emile, člověk asi není nikdy dost starý. Proč jsi mi lhal? Škoda, vůbec nic jsi nepochopil! Ne, nepomohla slova, sliby, výčitky, hrozby, neustávající nájezdy tělem, znal jsem přece její reakce, nejcitlivější místa a útočil na ně s ďábelskou vynalézavostí, klesl jsem až ke škemravým prosbám a nestyděl se za slzy, týdny, měsíce – nic! Nakonec… nakonec jsem se zřítil do nížiny zcela hanebného, protože chladně uváženého úskoku, na nějž ani z odstupu let nedokážu myslet bez roztřásajícího studu: naoko jsem předstíral, že jsem se už smířil, abych ji vylákal z opevnění; cosi se ten večer oslavovalo, pili jsme jakýsi zelenavý, podomácku vypálený dryják – říkalo se tomu ďasvíproč světluška – a snad v jeho přiboudlé pachuti jsem podlehl krutě omylné představě, že ji opilé rozpoložení učiní bezbrannější. Zpočátku to tak vypadalo; opil jsem ji: smála se, strpěla dokonce i polibek, pak jsem ji měl už pod sebou a s brutální zběsilostí z ní strhával šaty, ano, teď konečně po měsících hladu se pode mnou zmítalo to příliš velké tělo, přísahal bych, že taje a bezmocní vzrušením, líbal jsem je celé a zalykal se zaslepující dychtivostí, a právě ta mi nedovolila všimnout si jejího sílícího odporu. Emile, prosím tě! Pozdě! Byl jsem už rozhodnut zmocnit se těla, které se pro mě stalo mýtem, třeba pustým násilím a surovostí, jakou jsem u sebe ještě nezaznamenal. Jenomže – byl jsem to ještě já, ten jektající šílenec, který v posedlosti holého chtíče, v nemožnosti ji mít klesl až k bití, k pohlavkům, k hospodské rvačce se vzpouzejícími se stehny, já, to sprosté zvíře schopné zadávit? Kde jste se vzaly, ó, vy netušené suterény a kančí bahniska, tak pečlivě krytá výchovou, fermeží civilizovanosti a žabincem citu? Nemyslet! Slyšíš? Já nechci! Nechci! Jsi hnusný! Hovado! Nechci tě už vidět! Ponejprv jsem viděl její slzy. A pak jsem zničeho dřepěl na okraji gauče a tiskl si spánky, zblblý, schlíplý porážkou a zahanbený předčasnou ejakulací mimo její tělo, já onuce, já odhalený vylupovač kostelních pokladniček; teprve teď jsem zkonstatoval, že jsem rovněž nahý. V milosrdné tmě jsem ostře vnímal šelest šatů a zdvojený dech, oblékala se chvatně na dosah ode mne, a konec, mumlalo ve mně, to je konec, věděl jsem to, i když nepromluvila. Nebylo už o čem. Potácím se v temnu předsíně a z koupelny vylétají zvuky bolestného zvracení, vniknu na klozet a zvracím také, strašně, nezadržitelně, zvracíme oba v apokalyptickém duetu, tečou mi slzy a chce se mi vyzvrátit sebe sama, zpřetrhat v sobě vnitřnosti a pojít při tom, jenomže na hanbu se zřejmě neumírá, takže dál! Kam hloub? Je dno? V předsíni jsem ucítil na odumřelém obličeji dotek, který přilétl z kosmické dálky (ale možná že se mi to jen zdálo), a od té chvíle jsem ji nespatřil. Pamatuji se, že když mě domovní vrata vyvrhla do netopýří tmy, zahnalo mě bučení sirén do nejbližšího luftschutzraumu mezi přízračné tváře, ale to už mi bylo úplně, úplně, úplně jedno. Causa finita! Teprve mnohem později jsem začal nejasně chápat, co se vlastně se mnou stalo: byl jsem preventivně odoperován jako skrytý nádor, který hrozí metastázou. Jestli mě zapudila proto, aby si podržela moji touhu (těžko snáším to slovo usmýkané cituplnými romány a rezignuji před ním jen proto, že nemám po ruce výstižnější!), podařilo se jí to dokonale! Dá se říci, že jsem v životě poznal jistý – a to nikoliv přemrštěný – počet žen a Magdu. Což nelze směšovat; neboť ona sama se vyřadila z milého průvodku těch, které mnou prošly a nenáročně se rozplynuly ve zředěném roztoku paměti. Je stigma; ne-li úraz, a já to vím; a také vím, že moje touha po ženě má její objemné tělo; vůni; hlas; její něhu a neznámý stud, mateřskou příchuť; bezpečí a fyzickou teplotu; její blízkost a nedostupnost; nevím proč; má asi i její jméno – pokud ovšem není idiotské přisuzovat touze ženské jméno.

			– Haló… nechte nás mluvit, prosím vás! Ne, už zase… neslyším… Chtěl jsem ti asi něco říci, ale teď už nevím… haló… (a po nesmyslném bušení na vidlici telefonu), snad jen to, že jsi byla… že jsi… Myslíš, že to bylo správné? Ne… nejsem si docela jist… Člověk nemá asi dost času, aby mohl vůbec něco doopravdy pochopit, něčím si být jist. A je to čím dál horší. Někdy se mu zdá, že žije jen zkušební, provizorní život, který neplatí. Ten skutečný, definitivní má teprve před sebou. Škoda. Slyšíš mě? Nevadí, já jen tak žvaním… Co? Že žvaním! Haló… jsi to ty?! Dobře, zavěsím a zavolám tě hned znovu! –

			Ale už v okamžiku, kdy sluchátko řinkne do vidlice, ví, že ne, že ne, a znechuceně v sobě odvolává ten ztřeštěný monolog, blbnu, a couvá od stolu a hněte si prsty obličej, a už je líp, protože je den ode dne líp, a rozsvítí všechna světla a fofr, je osm, má nejvyšší čas: šaty, boty, kravatu, ne, kravatu ne, přetočí pásku s Vestsajdkou; pohvizduje si, když se dobrovolně zapřahá do své káry: je opět mladík, vyplní rubriku povolání: mladý muž! Už ode dveří se vrátí k nočnímu stolku: po vteřinovém zaváhání sotva slyšitelně sykne, vyloví ze skleněné tubičky dvě bílé tablety a s rychlostí studu je utopí v tajné kapsičce kalhot.

			* * *

			Kulisa se mění, ale hraje se dál, takže možno znovu uvažovat o pádnosti důvodů, které ho sem opět přivály, ale je tu, je tu znovu a drží se; narůstající povyk mu dovoluje si namlouvat, že je co chvíli vyplavován na bezpečný okraj pozornosti, což vítá, i když zachovává navyklý střeh; ohlušován tlachavou polyfonií a hihňotem necítí se vůbec špatně, naopak, cítí se dokonce líp než kdykoli předtím, v mimikry vypůjčeného uvolnění a na protézkách chemicky přikouzlené svěžesti, které – samozřejmě s časovou omezeností – namlouvají dojem všestranné kondice; je fit; je dobrovolně infikován mládím a občas přetéká humorným elánem. Vy jste číslo! Jak jste to řek? Ježíš, nezlobte se, já zapomněla, pane doktore…! Výborně, ale nicméně; pozor! Nepřehánět, nepokoušet se proniknout s podezřelou překotností! Když se do hovoru vetře nechtěná odmlka, stačí, aby kdosi z nich zkonstatoval; psst, panstvo, narodil se esenbák! a lze žasnout, jak se ten tady zřejmě opotřebovaný fór znovu nemine účinkem; ustálená rčení tu zdůvěrňují atmosféru neméně než smrdutý dým partyzánek a maric, v jehož mračnech hourají tváře; známé, to jest již rozlišené a svědomitě utříděné, jen povědomé, a konečně neznámé, to jest dosud nespatřené, k nimž necítí potřebu se zvlášť dychtivě hrnout! Kde je ona? Prodírá se očima chumly obličejů, najde: nelíbí se mu, jak zaklání v nadsazeném smíchu hlavu (právě tak to dělala v ordinérní manýře i nebožka Alena) a jak přitom cení svůj ukázkový chrup; nepochybně by jím překousla i tlustý drát; nebo vaz. Není překvapen; tady se vždycky ochotně rozepíná a z hebkého obalu kůže patřící Jitce vyskakuje živočich; ušlechtilé, leč krutě sebevědomé zvíře – nejspíš z rodu šelem kočkovitých – slyšící na jméno Babula; těžko je snáší už proto, že mu nahání mírný strach. Nesmysl, krákne Arnošt, nejistoty potenciálního dědka! Sama ho z nich vyvede už letmou metamorfózou tváře zakončenou mrknutím, jímž obvykle signalizuje blízkost uprostřed vsakujícího množství: ahój, človíčku, tady jsem a patřím k tobě, víš to? Jsi tu ze všech nejúžasnější, nejchytřejší, nej… Je chodící nej, je zkonkretizovaný superlativ! Občas se jim podaří zavadit o sebe v telegrafickém dialogu. Jak se máte, můj pane? Well, well, well, odpoví princ, a vy, vzácná? Ujde to. Kamil dnes zaválel u zkoušky a hodlá se upravit, znáš ho! Na tu Vestsajdku asi nedojde, začíná tu palba. Ach tak! Jedenáctikorunová trakia stahuje jazyk jako kamenec, konzumuje ji s nezdůrazňovanou střídmostí a navíc, ve snaze nelišit se, předstírá dokonce vkusnou podroušenost. Září. Občas i srší. Se sklenkou v prstech slaďuje svou gestikulaci s ostatními, což není bez rizika; pozor, pocákáte si kalhoty, pane doktore! Slyšel jste někdy Ray Charlese? Jasně, zkouší obezřele led, je senza. Kolosální zjev, fakticky. Jde to. Takže je téměř jedním z nich a zdá se mu, že splývá, že zapadá, a tuží se přes vlastní pocit neskutečnosti, ale i tak vítá cézury osamění, v nichž je mu dopřáno sesout se v ústraní na rozhrabaný pelech a nikým nepovšimnut znovu zformovat síly; naráz se ocitá v bezpečném kruhu sebe sama, v usebrání, které je příjemné až na to, že mu získaný odstup vyjevuje vlastní existenci zde až v urážlivě groteskní poloze: co blbnu? Co tu chci? Jsem směšný. Nic nového: Buřinka dřepí u stolu pod oknem, pohřížen do své kreslířské posedlosti, unavené vlasy se jmenují Bobina a dup, dup, rošťácký Facír se probíjí na chůdách změtí rozkomíhaných postav, zatímco Kamil do sebe s obřadným gestem velekněze zvrhá další sklenku. Jako obvykle: plno hemživé činnosti, bezdůvodné, občas protirozumové a nemotivované, atmosféra jemu nedostupné ležérnosti, cvokaření, nezřetelného protestu, úniku, dráždivých heců. Hasane! Co je? Dovolíš, abych ti vymačkala uhry na nose? Probouzí to ve mně sadistické pocity. Mělo by to působit nechutně, ale nepůsobí asi už proto, že tady je království, v němž je dovoleno všechno a v němž jsou zakázány jen zákazy; prosperuje i bez konvencí a zábran, panelů a nedobrovolností, bez uprášených kauzalit, harmonogramů, statistik a zabydlených hanebností. K popukání, co sis o nich nabulíkoval, odfrkne Arnošt, čirá fikce, starouši! Pár let a uvidíš, jak to s nimi zatřepe, jak je to zkroutí, jak zmoudří ty ratolesti! Takhle budou hamat z ruky. Oč se vsadíš, že i oni už mají své konvence a stupidní předsudky, i když se nepodobají těm našim. Bez toho se žít nedá. Krá, krá! Hnusí se mu ta nabodralá skepse, ta zjednodušovatelská mánie, nic už nechápe, zkameněl. Ale jo, odrazí Arnošt jeho eventuální útok a nesnesitelně se šklebí, klidně si tam mezi nimi mládni. Snaživě jim vlez do zadnice! Možná, že se i mýlím, ale ujišťuji tě, že je mi to putna! Jsem starý na to, abych toužil nějak zásadně reformovat své myšlení. Nestojí to už za námahu. Dokonce se rozmýšlím, jestli si mám ještě na těch pár let, co se tu budu plahočit, pořizovat novou zubní protézu. V hrobě totiž vydrží nepatřičně dlouho. Představ si: úspěšně se rozkládající mrtvola s perfektní protézou v dásních! Tůdle! To si raději důkladně proleju chřtán sprostě předraženou whisky, stejně je to všechno nesmysl! A dost, vypnout to, v přítomnosti jeho úvah padá na člověka stydnoucí popel a mozek obrůstá camembertovou plísní. Nicméně: na cestě ho zavolal – z důvodů rovněž nezjistitelných – z telefonní budky a okamžitě se stal obětí ženské nevytlachanosti; Hedvin monolog byl namixován z otupělé žárlivosti, zkyslého humoru a rozšafných rad, kterými Hedva v poloze matróny nezřízeně plýtvá: Ne, není doma, můj drahoušek. Kde? Podívej, jest mi věřiti, že si z důvodů ušlechtile nadosobních huntuje srdce na nějaké zakouřené ministerské poradě, chudáček! Dojímá mě, že se po tolika letech manželství namáhá vymyslet si vždycky tu nejpravděpodobnější lež. Namlouvám si z toho, že mě ještě miluje, ale minimálně – nežiji s hulvátem, viď? Už proto mu to ochotně věřím, ostatně není to tak těžké, dá se to lety nacvičit a rozhodně je to nejpohodlnější. Ty něco potřebuješ? Kdy? To nevím, hochu, tyhle porady se mohou protáhnout! Nedávno jsem mu po jedné takové poradě našla v saku batistový kapesníček s monogramem J. P. – což jsou nepochybně iniciály pana ministra, rozkošná věcička, až na to, že to odporně páchlo nejsprostší voňavkou! Ne, nic jsem mu neřekla, typizovaná manželka by neměla fantazii svého muže přepínat, že? Nakonec mu ten heřmánek stejně uvařím já. A co ty, nevěrníče, že se neobjevíš? Kdypak se nám už jednou oženíš? Arnošt mi vyprávěl a tatatatatata, smáznout to, je tady a čím dál víc nadšen, že se mu konečně podařilo jakžtakž infiltrovat, byť jen jako skromně nadaný novic nebo samozvaný ambasador, ne-li jen emisar ze znepřátelené země, hlasy Beatles s rozežhaveného magnetofonu marně zápolí s hlukem, aniž jim kdo věnuje valnou pozornost, zřejmě tu fungují výhradně jako scénický doprovod, Can’t Buy Me Love, jejich dvoj- a trojhlasy mají v sobě nepochopitelný nádech religiozity, jenomže než se nad tím stačí zamyslet, pane doktore, mohl byste mi tu písničku přeložit? Je to děsně fajn, jenomže nemám šajna, o čem se pěje, takže musí týrat uši, aby se nezblamoval, a nakonec dívenka jen zklamaně zahýbá chřípím, učiněnej kejček, že jo?

			Půl desáté a mejdan slibně akceleruje, měl bych už přestat s pitím, to bude ráno! v minutové enklávě si zřejmě jako jediný uvědomí, že tabulky sešikmeného okna proklepává noční lijavec, jestli to zmrzne, nevytáhne zítra mašinu z garáže, je sám a zase není, člověk přece musí žít pro něco, horlí Lenka ve svazácké košili, nemůže žít jen sám pro sebe! Co chtějí tihle? Rozumíš jim? Připadá mu to jako výkřik ze včerejšího pravěku, Lenka, až dojemná se svým simplifikovaným snem o zítřcích, který se dočkal kruté revize, změnilo ji to, ale cosi z toho typicky generačního v ní uvízlo jako v každém z nás, poslední lístek přilétl z Bamaka, kde léčí černá škvrňata, a už zase kancelářské prsty Zdeny, (ach) ten biftek máš dosud v ledničce, a její Ticho, její oddanost s příchutí fatálního staropanenství, střih, prohlédavé oči se jmenují Helena, ber, ber, nic se nezaručuje a vypadá to na bouřku, a už dost, Aleno; i nos má svou paměť: pach kůže rozpařené rokenrolovou extází, spojený s pocitem nedobrovolné vlečenosti po hrbolaté dlažbě, a neblázni, co by sis počal s bábuškou? ne, ne, převrací se to uvnitř s řezavostí rozštěpného oblázku, a zkus překřičet bučení sirén, jsi šílená, Magdo, ujišťuji tě, že se mě nezbavíš, a tušení nevycloumatelnosti, je to sen přetržený polucí, útok na mlhu, další, co vy mužští na tom líbání máte? Ptají se ústka vonící po fialkových bonbonech, a další, smyslově zřetelné, rozplývavé až jen po teskné ligotání paměti, přízraky o nic přízračnější než on sám ve své neprůkazné a zproblematizované existenci, kde to jsem? a obrysy, barvy, vůně, cesty, lávka nad barvotiskem moře a klika pokoutního pokojíku, plán strahovského stadionu, ráz, dva, dřep, vztyk, cuc na špejli a Elizabeth Bergnerová jako filmová Rosalinda (napsal jí tehdy zamilovaný dopis) vedle počuraného plakátu CPO, slastná smrt první ejakulace v šeru klozetu, da zdrástvujet a spolknutý mléčný zub, na který možná umře, verš z Keatse a otlemená morda gestapáka, to jistě on vydloubl oko houpacímu koni, ochlupené lýtko služky viděné z perspektivy pětiletého špunta, když budeš hodný, řekne omládlá maminka, dostaneš šodó, mnohost, mnohost nezaregistrovatelná ve významech a chaotické dějiny beze smyslu, přitáhl sem s přebytečným nákladem, s galerií tváří, které zestárly, svraskly a ustoupily do zákulisí, aby on zůstal stejný, nedotčený ve své slavnostně pošetilé vzpouře, ve zmrazující výlučnosti, haha, každé titánství je osamělé, a opakující se sen s příchutí sci-fi, z něhož se vyhrabává v potné lázni: je půlnoc, ale slunce na obloze trčí v plné intenzitě, lidé na ulicích třeští děsem, a před rozmáznutým obličejem se vznáší sklenice, škyt, neruším z meditace, vážený? Kopněmež to do sebe, a vlastně bych měl dřepět doma a pěchovat se, za tejden dělám patolku… Jak vy se vlastně jmenujete? Jak? To je vaše věc. Tak ex!

			Znáte tu vo tom chlapečkovi s vasrkopfem?

			Horlivý adept se otáčí v hloučku jako splávek, ale drží se; exceluje; dotek na rameni v něm ztlumí jarý řehot: Kamil! Z ukázkově nordické fyziognomie lze vyčíst, že už se mu podařilo ztéci nejnižší z překážek své příkladné zdrženlivosti: upravuje se.

			– Nevíte náhodou, co je to stea-to-pygie, pane doktore? –

			Zajisté, leč co sleduješ, fešáčku? Když se to přes varovný signál pokusí vyložit, a to výrazy pokud možno slušnými – což je vzhledem k smutné bizaritě významu onoho slova samo o sobě obtížné –, tazatel s hranou ocenivostí potřese blonďatou hlavou a vnikne mu neurvale do řeči:

			– Teda lidově – prdel jako vrata, není-liž pravda? –

			Prsknutí smíchu ho ubezpečí, že naletěl, ale nehodlá dát na sobě znát dotčenost. Dal sis záležet, hulvátku, pěkně ti to zadrnčelo pod patrem, ale netěš se! Neudělám ti radost.

			– Zcela přesně. – Začne s nedotčeným úsměvem, ale vzápětí, ve vteřinovém přeletu až lítostivého hněvu, si neodpustí razantní protivýpad: – Jste chápavý. Ale když už jsme u těch cizích slov: znáte – například – lékařsky odborný výraz pro tuhle vaši osobitou zálibu? Ko-pro-lálie… Neslyšel? To nic, vysvětlení – viz kterýkoliv naučný slovník! –

			Snad jim to slovo bylo příliš neznámé nebo mu z hlasu nežádoucně zacrčel pracně tlumený vztek – nikdo se nezasmál, takže se hůl nepředpokládaně obrátila. Zdálo se mu, že z okolních tváří vyčetl rozmrzelost – slyšme, pan doktor už zase poučuje – ale i tak: po trapné odmlce celý ten mikroincident záhy vytékal v hutnějícím tartasu, a bylo se tudíž možno kojit nadějí, že jej žádný ze svědků vážněji nezaznamenal; ostatně i sám duelant to přešel jen znaveným ušklíbnutím a vzápětí ho ostentativně přestal vnímat, což zdařile vyjádřil i chůzí. Jak je libo, sire.

			Jitka (s mateřskou větřivostí): Copak? Něco netento?

			On: Všecko tento. Proč?

			Ona: Jen tak. (Zívne do dlaně.) Zvednem kotvy?

			On: Nechám to na tobě. Myslel jsem, že se bavíš.

			Ona: Bolí mě kotrba. (A pak, s utrženou prudkostí.) Moc se mi tu dnes nelíbí. Ani nevím proč. Řvou, paviáni… Vůbec přestávám chápat, proč se mi tu dřív líbilo. Otravujou mě ty kecy a hecování. A ještě míň chápu, proč tu tvrdnu, když chci být vlastně s tebou sama. Když nejsem s tebou sama, tak se mi zdá, že odkudsi uniká svítiplyn a všecko je děsně nejasný. I ty! (A se vzhlédnutím.) Jsou pitomí, viď? Nebudeme sem třeba chodit, ale přestaň se už jednou nesnesitelně ovládat a vyklop to už konečně nahlas!

			On: Mám říkat něco, co si nemyslím? Proč?

			(A v myšlenkách: jsou jen jiní než já, i když dýcháme stejný vzduch, dělají je jiné okolnosti – nedokážu posoudit, jestli lepší nebo horší, i to je relativní – a oproti mně mají zanedbatelný zlomek času navíc. Stupidní náhoda, danost. Jak pochopit je, když člověk do důsledků nestačí pochopit ani sám sebe? I kdyby na to měl dost času. Dejme tomu: gentleman agreement, to stačí! Jen beznadějně petrifikovaný mozek dokáže založit na vlastním nepochopení nebo na banálním faktu odchylky od vlastní posvátné normy důvod k stejné banálnímu odsudku. Zakazuji si to, a zakazuji si proto i zaujetí. Což není snadné. Ostatně – iluze! I mládí. Je plné fiktivních jistot, ty pramení už z faktu fyzické svěžesti, který po jistou dobu sugeruje i všemohoucnost, ale dozrání a stárnutí, prosté to, čemu se říká nabývání zkušenosti se životem – myslím tím ovšem tu skutečnou zkušenost, která neklesne k milosrdně zaslepujícímu zjednodušování –, znamená pozvolnou, ale neúpros­nou destrukci těch jistot. Drolení, zvětrávání, devalvaci. Vlastně by to mělo být obráceně, ale je to tak: místo aby se život projasňoval jako víno, stále víc se v tomhle mrzkém procesu komplikuje; až k chaotičnosti; k přízračnosti; do jakési nafialovělé a náramně smutné mlhy. A není únik! Nevíš náhodou, proč tak blbě kydám? Asi jsem se už taky upravil a má privátní opička trpí samomluvou. Ty přece víš, že je mi všecko jasné. Bylo by vlastně strašná škoda, kdybys to už dnes chápala.) Nechceš se raději napít?

			Ona: Ne.

			On: Jen klid! Stejně tu každý z nás ze sebe ukazuje jen jednu, a to ne moc významnou plochu. Nejspíš zadnici. Kam by přišel? Třebas i Kamil…

			Ona: Snad. Ale víš, co jsi mi slíbil? Já chci! Chci.

			On (v lehce mstivém úmyslu): Jenomže odejít hned teď by se nápadně podobalo útěku, nemyslíš? Co se tak ve vhodném okamžiku po anglicku vypařit a sejít se u vrat? Navrhuji heslo: Andula Kareninová! Co ty na to?

			Ona (s rezignovaným úsměvem): Že jo. Čao, človíčku!

			Deset, obrys do sebe zahryznuté dvojice se v šeru chodby vyrušeně rozpadne a WC se podobá větrnému kurníku: za vyvráceným okénkem pochlemstává předjarní tma a skoupě vymezený prostor čpí výzvratky a močí, nahmatat obrtlík, tak, a únik, oddělenost od hluku, který sem zaléhá cezen zdí; cvaknutí zapalovače rozhrne tmu; na zdrásanou zeď napsala čísi ruka uhlem PER ANGUSTA AD AUGUSTA – odhodlání, nebo potrat splašeného mozku? Je to skvostně nesmyslné právě tak jako jeho civící zájem, jako to, že dřepí s nestaženými kalhotami na cizí klozetové míse a v potřebě ujistit se o vlastní bdělosti nahmatává na zápěstí pulz, počítá, není schopen se dopočítat, jedna, dva, tři, a do toho vybízivé bušení na dveřní výplň, Sezame, otevři se, kruci, už mi to líže košili, takže vztyk, ale ještě vylovit z tajné kapsičky malou tabletu a šups s ní na povleklý jazyk, a kulisa se mění, už se začíná i tančit, má poklona, co partaje o poschodí níž? Jenomže při twistování se nedupe a pod námi je kožešnická dílna, tak do toho, nadšeně přihlíží ze svého zákampí, dokud se kavalec neprohne cizí tíhou; kdosi spadl z nebe, bez dovolení se sesuje přímo vedle něho, supí a potřásá hlavou a teprve po té proceduře se uráčí vzít ho zcela lhostejně na vědomí, tedy – konečně sami!

			Kamil: To jste vy!

			On: Doufám, že vám to nevadí.

			Kamil: Proč? Myslíte si, že bych se vám měl omluvit za tu… Jenomže mně se ani trochu nechce.

			On: Nedělejte si násilí. Dostal jsem váš dopis.

			Kamil (s námahou se rozpomíná a pak nasupeně): Tak mi ho laskavě nepřipomínejte jako včerejší průjem.

			On: Vůbec mě nepřekvapil.

			Kamil: No jasně, co vás může překvapit? Vy rozumíte přeci všemu a ste vychovanej. Vždycky nad věcí! Všec… všecko na dlani. Jak breberky.

			On: Mýlíte se, ale necítím důvod vám cokoli vymlouvat. Nutil vás někdo odeslat dopis, za který se stydíte?

			Kamil (s neveselým usyknutím): Vlastně ne. Divný. Nebo jo? Asi jo. Říká se tomu lepší já, že? To jest střízlivé. Vycválané. Prolhané. Konvenční. Zkurvené já. Jinak mám takříkajíc perfektní výchovu, to byste nevěřil! Pro všechny životní situace, takže se neztratím. S mým tatíkem byste mohl jít našup do party, i když jste o hodně mladší. Má jen jedno já. Jako vy.

			On: Jste si jist, že se v nás dvou nemýlíte?

			Kamil: Ne. To není pro vás žádnej shazuňk, von je úplně normální a ve svým oboru kanón. Takže si ho musím vážit. Hm. Proti vám vlastně taky nic nemám… nebo nemůžu mít. Což mě krká. Račte odpustit – kydám!

			On: Neřekl bych. Nezapírám ovšem, že mě zajímáte.

			Kamil: Jasně! Pozorujete nás ze svýho objektivního odstupu jako exotický vopice, co? S červenejma panímandama. (Což ho roztřese smíchem.) Kdyby to šlo, asi byste jedný z nich otevřel lebku a podíval se, co nám tam haraší. Jenže to nejde. Nejde.

			On: Naštěstí – i pro mě. Dobrá, nic proti mně nemáte, a přece: vy zase nepopřete, že existuje jisté napětí. Alespoň mezi mnou a vámi. Co když je to nedorozumění? Předsudky, které koření především ve vzájemné neznalosti, co myslíte?

			Kamil (po zachmuřené pauze se udeří dlaněmi do kolen): Co furt chcete? Co je vám po mně a mně po vás? Ano, rozumem proti vám nic nemám. Jste perfektní, zábavnej, a dokonce žádnej suchar, víc o vás vlastně nevím. Jenomže…

			On (s chladnou napjatostí): Jenomže…

			Kamil: K čemu? Zejtra to všechno svedu na chlast a nejspíš vám napíšu další omluvnej dopis. (Škytne.) Jsem upravenej přesně tak, abych vám dokázal vyklopit všechno přímo do ksichtu a nevyplivnul přitom jazyk. A vy?

			On: Asi taky. Jinak bych vás asi k tomu jenomže nepobízel.

			Kamil: Prima. Znáte to, že někoho nesnášíte a nevíte přesně proč? V tom to je – prostě vás nesnáším, ámen! A vůbec mi není jasný, proč se sem mezi nás cpete. Jen mi neračte bulíkovat, že se tu bavíte a že si neděláte zatracený násilí. Něco mi neklape. Některý holky na vás můžou nechat voči, asi proto, že vám to mluví, většině jste buřt, a já… Což vám může být egál, kvůli tomu se nepoperem, osobně považuji za nefér mlátit do staršího masa, ale řek jste si o to. Jsem zaujatej! Odporně a na plný pecky. Dokonce se mi zdá, že jsem vás odhalil. Jen kdybych ještě věděl přesně, z čeho. Co kdybychom si na to cvakli?

			Čtvrt na jedenáct a trakia protéká skleněným jícnem, twist, twist, twist, déšť za oknem se vysílil, a Emilku, volá z terasy maminka, necháš už toho psa! Kdyby věděla, že jsem se opil!

			On (nejistě postaví sklenku k noze): Je vyloučeno, abyste důvody své antipatie poněkud zkonkretizoval? Například: netančí jeden z nich tamhle v koutě?

			Kamil (oklepe se a mžourá zarudlými víčky před sebe): Jo tak! Vy myslíte Babulu? Snad. Taky trochu. Ale nejen to. (Říhne.) Tak jednoduchý to zas není, to by se vám hodilo! (Vymkne se dívce, která se ho pokouší vtáhnout do twistu.) Vodpal, Lálino, mám tu závažnou diskuzi – téma: vo lásce a přátelství! Podej raděj ze stolu flašku! (A k němu.) Tomu byste určitě nehověl.

			On: Možná. A přesto: co jí říkáte?

			Kamil: Co jí říkám? Fajn. Docela fajn a hlavně si na nic nehraje. Můžete si gratulovat, kus, ne? Spala tu s každým, kdo nosí kalhoty. Nebo aspoň s většinou. Postupně, samozřejmě! Dokonce prej i s Buřinkou, a to už je něco! Taková malá soutěž mezi dámami, která toho cvoka utrhne. Kdybyste chtěl vidět její akty uhlem, kliďánko, i když je tvůrce ukazuje nerad. Má jich plný šuple, inspirace byla důkladná.

			Dalo se soudit, že přes vzdálenost ucítila jeho upřený pohled, ohlédla se při twistování a její telegrafický vzkaz byl srozumitelně naléhavý. Odplatil jí spikleneckým zamrkáním.

			On: Malá otázka: patříte i vy k té blažené většině?

			Kamil (s ležérním odmávnutím): Ne! Proč? Jo ták, dovedu si představit… ale ste vedle, vážený příznivče, žádný potlačený komplexy, to je passé. Možná že to, co ste slyšel, je z hlediska vaší morálky jaksi… neúnosný, pobuřující, prostě děsný, ale na to kašlu. Jasný! Já na ženský oceňuju především přirozenost! To jest: chce se jí – dělá to, nechce se jí – ani za zlatý prase! Nemá pitomý zábrany, ale přitom je naprosto slušná. Čemuž vy sotva rozumíte. Vysoce hodnotím, že se vámi nedala docela zkorumpovat a že ani dnes nedělá fóry. Kámoška, především, i když… (A po chmurné pauze s nadsazeným úlekem.) Ale, jenkote, předpokládám, že vám to nevadí! Jestli jo, tak to beru sakumperdum zpátky. Jistě vám neušlo, že ste ji dostal v domácím balení a pod značkou hymen superieur.

			On (už s popuzenou překotností): Ne, uklidněte se! Nejsem takový debil, za jakého mě zřejmě máte, a to i když je mi odepřeno chápat… kde se ve vás bere ta hrubost, kterou tasíte proti vší konvenčnosti světa, nebo přinejmenším netaktnost, nechci-li už přímo říci sprostota! Vůbec se mi nechce věřit, že to je záležitost gene… generačního přístupu k ženě jako takové – velice nerad zevšeobecňuji – a že většině zde přítomných je podobná otrlost vlastní. Vysvětluju si ji ostatně vaším momentálním stavem.

			Kamil (s krátkým zachechtnutím): Kliďánko vysvětlujte! Když to prospěje vašemu křehkýmu vztahu k… Jsem namol, dobytek a tak! Ale proč hned hrubost, netakt… nebo sprostota? Je to fakt! Já si potrpím na fakta. Jestli se vám faktičnost jeví takhle – rrračte! Já vím, vy máte radši všechno pěkně taktňoučké, taktňoulinké, fakt nefakt, než holou skutečnost, to raděj hezounké iluze, ušlechtilý kydy, camrání…

			On: Moment! Kdo je to – vy! Značí to – vy dospělí?

			Kamil: Kravina! Co do toho hned… tyhle generační antagonismy? No jasně, to dnes frčí, píšou se vo tom celý články a točej se filmy, už vlastně nejsme lidi, my sme chodící problematiky. Vycucaný z prstu! Divná generace! – Co když sou všechny generace divný a… ztracený, vy s tou vaší válkou, my bez ní, a co teprv ty, kerejm je dnes pět, s tou jejich budoucí! Jen si nic nebulíkujte, já negeneralizuju a sem atypickej. Sranda, že? Vono je nejpohodlnější schovat se za generaci a bejt blbej v houfu. Snáz se to luští, ana-lyzuje. Jenomže – tůdle! Každej za svý, mladej, starej, kus vod kusu, žádný rovná se! (Po niterném škytnutí.) Říká vám něco jméno Kapica? Mně jo. Toho já příkladně žeru, i když už má ňákej pátek, a tomu skočím našup pro pivo. A teď mě račte vomluvit, musím s čajem, jestli nechci prasknout.

			Půl pryč, prsty se pokoušejí čelit přetlaku ve spáncích, zatímco zbytku bytosti se zmocňuje třeštivá aktivita, chce se až juchat, sršet, výtržničit s rozverností desetiletého grázlíka, jakási pseudo­euforie, k popukání to befelemepeseveze, opakujte to po mně, žáci, hychykyrydytyny a nutkavá potřeba píchnout Bobinu do gumových hýždí a tím je usvědčit z přehánění, anebo: půjčte mi ty chůdy, jestli to ještě svedu, a nakyslý pach cviček, ne, zdvihnout kotvy, dokud je čas, ale před čím? tedy odchod na heslo Andula Kareninová, dost sešlý vtip – jenomže jak, když je netopýr přibitý na vratech strýcovy stodoly?

			On: Kde jsme to zůstali?

			Kamil: U starejch Řeků a Římanů (Potřásá hlavou.) Takže jsme skončili druhej výstup. Na konci třetího vás bodnu. Bez cirátů!

			Pozdní příchozí už mezi dveřmi zafofruje lahví tuzemáku, pominutý ryk a skandování: Krambambuli, Kram-bam-buli!, které se podobá extaktickému vzývání výhrůžného božstva; zauvažuje, neměl-li by se rovněž přidat, ale je tu ten druhý. Potřepává omámenou hlavou.

			Kamil: Máúcta! Kolik je á plus bé to celé na druhou? Moment – jo, eště to vím, takže to ujde! Co děláte vy, když ste totálně sťatej?

			On: Tuhnu a měním se v sochu.

			Kamil: Já reju. Dejte ruce vzhůru, jo? A ven s tím. Miluje… mi-lu-je-te ji?

			On (s konspirativním příklonem): Umíte mlčet? Tak tedy: nemohu! Z ryze obchodních hledisek. Já totiž obchoduju s bílým masem, chápete? Posílám je přes Turecko do harémů. Právě si tu vyhlížím novou zásilku. Nechcete mi pomoci s výběrem?

			Kamil (mne si obličej): Víte, že vám to věřím? Až na ty harémy! Vod samýho začátku jsem cejtil renonc… jako že ji nemilujete, že je jen figurkou v nějaké vaší hře. V zatraceně úchylný hře – i když její pravidla neznám.

			On: Vari, jste jasnovidec! A ona?

			Kamil: Možná že zblbla. Chápejte! Macarát s autem a titulem, což zní dodnes hrdě, nacpanej vědomostma a ulízanej jak manekýn – najděte mi tu takovou partii! Suma sumárum – není docela praštěná. Kdy se s ní hodláte oženit?

			On: Víte, že jsem o tom ještě nepřemýšlel?

			Kamil: Proč taky? Vy víte docela přesně, že vůbec ne. Stačí se jí podle chuti poválet po břiše a pak kopačky! Dokonce můžete bejt klidnej, sirky do mlíka si nenakrouhá, Babula ne! (A po odmlce.) Jenže asi budete muset! Asi ano.

			On: Muset budu jednou umřít. Z kteréžto jistoty pro mě vyplývá potřeba nebrat sebe sama nadbytečně vážně. Jinak to sloveso pokud možná škrtám ze slovníku.

			Kamil: Ale abych nepředbíhal událostem… To vám ještě ne­oznámila ono sladký tajemství? Ne? A tak to ne! Když vám to ještě nepošpitala do ouška sama, tak mlčím! Jako hrob.

			On: Chyba! Náš závěrečný výstup se blíží k finále a vy jste skvěle v žánru. Do toho!

			Kamil: Vlastně máte pravdu, aspoň nezkolabujete blahem. Prostě – je v tom! Rozumíte? V tom! Hádám už ňákej pátek. To se přece stane natotata, že? Podruhý by jí to na komisi sotva zbaštili, jsou teď s ohledem na otázky populační náramně přísní, a kdoví jestli už není pozdě? Uznáte přece, že takhle to bude nejpraktičnější, vy jste na funkci taťky ideálně zralej. Z toho se nevymotáte. Můžete vlastně voblíznout všech deset, v posteli je kádr a navíc báječně vaří, takže žádná trága, na konci budou jen a jen živí. S kým? Páni, copak vím? S někým tady, dítě jako dítě, ne? Pro pár kapek! Předpokládám, že člověku vašeho formátu nemůže takovej detail vadit. Ale pssst, chápete? Pro-za-tím! (Nejistou rukou pozdvihne sklenici a…) Tak na to, vážený příznivče, v dětech je národ věčnej! Nevíte náhodou, kerej pantáta to pronesl? No nic. Ať žijou fakta!

			Srážku skla přehrne dvojí exploze smíchu v síle megatuny, je to úžasné, kolosální, a který suchar si troufá podezírat život z nudy? – Řvou a kuckají až k slzám, proč nepopleskat toho úchvatného holomka s matematickým mozkem a vášní pro fakta po kolenou? a cink a na to, dej pokoj, Arnošte, vráno ubohá, co ty víš? a dívčí: nedáte mi přece košem, pane doktore, umíte tančit? Jakže? Já? Ale samozřejmě, tančím zcela perfektně, patří to přece k mé profesi, jsem živá historie tance za poslední století, jak to šlo za sebou? Ano, fialková Jarunka rovná se two-step v tanečních v Autoklubu, Jiřina slowfox, Helena aneb umění foxtrotu, dál, Kája je swingové opojení za staženým zatemněním, Táňa první boogie-woogie, jitterbug, Lenka v modré košili – tady je přeryv, rejdováka a optimistický juchot jsem nezvládl – Saša jive a druhý nálev charlestonu, Alena zní tvrdým rytmem rokenrolu, staromilská Zdena (ach!) je příznačně waltzová, zatímco tamhleta patří madisonu, letkisu, ale především twistu, takže račte, jde se na věc, jsme v tom a je to senza, je to strhujícně moderní, superdnešní, záklon stačí naznačit, lze to zkrotit do společensky uhlazené verze a omezit se na práci boků a paží, tančíte jako Džín Kely, řekne ta proti a jde do riskantního zvratu se symbolickou nabídkou klínu vyrýsovaného na džínsech, je to nezastřeně erotické, barbarské a čisté jako každá nefalšovaná extáze, twist, twist, twist, obrátka, tvářička odpadne, ale stačí pohnout páčkou diaprojektoru a vmžiku je před ním druhá a znovu twist, twist, twist, třetí má unavené vlasy a po ní mejkapová perfektnost registrovaná pod jménem Inka, nemáte náhodou bratra? ne, nemá, jestiť prototyp, tuhle nezná, reklamně smyslný čenich a rozněcující konvulze pod svetrem italské výroby, nechtěl byste mi po večerech dávat lekce angliny? a hihihi, ale pozor, aby nekousla, a rovněž nutnost důsledné ekonomizace dechu, neotvírat nadměrně ústa, aby se zrádně neuvolnila horní protéza a břink, jako tenkrát při tanci s nebožkou Alenou… a také plotýnky v páteři, neroztřást v základech celou tu křehnoucí věž, twist, twist, twist, a obrysy světa povolují, tají ve světélkující mlze a bójemi říčných tváří, zuby, vlasy, boky, všezahlcující elektrizující randál bubnu, který vytřásá z mozku přebytečné, vágní a trapně unikavé, stačí se poddat té rytmické panovačnosti, báječné, až na to, že páska je nekonečná, twist za twistem, bez přerušení, takže mu bude až do skonání světa… který sadista vynašel magnetofon? a znovu, s vědomím úsměvného šklebu, který přituhl ke tváři, zůstat za škraboškou, a out of time, v groteskně dosažené věčnosti a už konec s tou vysilující polemikou s časem, twist, twist, twist, pot na čele crčí košilí, čůrky si razí cestu vyřídlým porostem lebky, takže hrozí totální rozpuštění, vyplavení v proudu znoje dveřmi na chodbu, ne-po-vo-lit, vy-dr-žet, na tvém místě bych ubral plyn, krá, krá, závist, ste kanón, pane doktore, úplně ste mě odrovnal, a další, tudududu tudududu, tyranie bubnu štve do výhrůžného forte pod lebkou, splynul a už je, vsáknut skotačivým rejem elfů s erotickými ňadry, víte, že vás tajně zbožňuju, závidím jí, rozkošné přes utkvělý pocit laškovného komplotu, a zničeho halucinace jí, Babuly, twist, twist, twist, zatlačuje ho neúprosným vrcením boků stranou mumraje a už se ani trochu neusmívá. Naopak.

			Ona: Šílíš? Nevšiml sis, že je to chatrč? Bouda! Chtějí…

			On: Zajisté… až na to, že banány jsou chuti mdlé…

			Ona (už bez sebe): Podívej, jak čumí! Nedovolím, abys jim byl pro srandu, a vyškrábu jim oči, všem, ale nech toho, prosím tě… vypadáš zoufale… směšně! Heslo… Je mi tu blbě, slyšíš? Děsně blbě… chce se mi zvracet…

			On: Chápu… zajisté – BABULO!

			Stop! Takže paže upadnou k tělu a ti dva dýchají, civí na sebe po přestálém zemětřesení, cosi se prodírá smaltovaným hrdlem a nemá to dech, zbývají tudíž jen oči, oči, oči, dvojí, rozptýlené částice jsou unášeny od sebe antigravitační silou.

			Ona: Proč…? (Vrtí ve zbledlé odmlce po úderu hlavou, cosi zřetelní, oči se přivřou nenávistí dosud v nich nezaregistrovanou.) Co… ti o mně napovídal… ta krysa? Žvaní, vždycky žvaní, když se naleje. Mluv! Řekni mi to!

			On (zděšeně a s prstem přes ústa): Ovládni se!

			Ona: K čemu? Řekni mi to, jestli nechceš, abych se zbláznila! (A s prsty zaťatými do saka.) Hned!

			On: Jen žádné scénky, prosím. Nevidíš, jak na nás čumějí, skřít­kové? (A s obluzeným úsměvem.) Jste tolik zábavní! Musíš tu zůstat, patříš k nim… Nic nespěchá a já mám spousty času. Nekonečně času! Nechoď teď se mnou! Zítra… číslo přece znáš. Čao, miláčku!

			Ještě že je kravál, a i kdyby, ať zírají, stačí odtrhnout prsty od rukávu – a rozčilující nápad: pohladit ji po užaslých kozičkách. Zakokrhat? Udeřit? – jenže je nejvyšší čas, a tak odchod, čelem vzad, s důstojnou nespěchavostí se nechat odnést na pomyslných nohou a prost pokušení jisté pí Lotové (viz kamenorytina z dějepravy biblické!), jde to, pan Masný se s deminutivní posedlostí rozkližuje nad viselcem povědomého svrchníku, ne víc než pět šest kroků ke dveřím, které se nezamykají na klíč, to jest nenápad­ně odvrávorat pod tíhou bizarního nákladu, prach a veteš, všechno to odtud odnést s sebou, ráz a dva, velí tělocvikář Benetka, prsa vypnout, ramena dozadu a ruka už šátrá po podle unikající klice, kram-bam-buli, vypadáte báječně, učiněný mladík, gratuluji, střep přisleplého zrcadla vnucuje riskantní pohled, ale ani nápad, ani nápad a samozřejmě – Arnošt: vyšpuluje nad kořenáčem negroidní pysky, už mlčí (zřejmě si odřekne i notorické Quos vult Jupiter…), ale srozumitelná soustrastnost v jeho vzezření dvojnásob provokuje k rozhořčenému monologu – ale kdepak, jsi totálně vedle a vůbec jsi mě nepřesvědčil! Že tě to ještě baví! Co mám vlastně odvolávat, zchátralý pokušiteli? Ano, to ty jsi… Cože? Né! Pravda? Já, ty, oni? Blbost, stín blechy, propíchnutá banalita pro lehkovážné a k nedočkání a k nedovolání u jakékoliv soudní instance… leda tak v dechu, v tom unikavě perfidním teď, anebo vůbec… Krach? Jaký? Vlastně ani spolehlivě nevím, nic nevím… a i kdyby, tak už s příchutí trium­fu, a nerač se tudíž obtěžovat lítostí… mně je líto všeho živého a už proto odsouzeného, sebe, tebe, těch tady, třebaže… třebaže ještě netuší, holátka, jen žádné kvílivé rekviem, vyskočil jsem z vlaku, hup a za nic nevyměním problematický let za tvé úhledné cepenění, nemohu a ani nechci, a ty si chystej ten svůj krámek, až k tobě přijdu na poradu – a konečně: skřípnutí pantů rozevře tmu páchnoucí po kůžích a vzápětí vlídný pohlavek chladu, tak vidíš, podotkne vanilková dálka, říkala jsem ti, abys mezi ně nechodil, když si s tebou nechtějí hrát, ano, má pravdu a hned zítra se za ní vypraví se zavedenou bonboniérou višní v čokoládě, hned zítra, takže se všechno opakuje a bude se opakovat a bude se opakovat a bude se a bude a pak a pak už ticho, brňavé ticho, jaké obvykle předznamenává konec (nebo počátek?) a…

			P. S.

			Konec pásky vystřízlivěle otlouká kotouč, plesk a plesk a plesk, čímž se mejdan ocitne ve fázi pozvolného odlivu, to je dost, kdosi zazívne, kdosi se teatrálně zřítí na podlahu, a pohni kostrou, Facíre, příště pij kofolu, čísi ruka pobízivě žďuchne do ramene dívky-sochy, obrácené dosud tváří k zavřeným dveřím, a vzápětí chumelí prostorem:

			Co je? Nezfrčil se ten tvůj džentlas? Hele, nech ji, koni! Vy taky ničemu nehovíte. A: Ježíš, promiň, sem totálně neinformovanej, nějaký neantagonistický rozpory? Sranda, ne? Dyž von je takovej nóbl pán! Vychovanej! A má bejt! Jestli je do ní vopravdu udělanej, tak si to ajncvajdraj přihasí zpátky, vo co? Klid! To chce hrdost, ne!

			– Vlezte mi na záda! – třaskne konečně dívka-socha a na okamžik si působivě zakryje dlaněmi obličej. – Jste blbí! Blbí! Kamile, – obrátí gorgonskou tvář na vzorně upraveného blondýna, který na ni dementně mhourá z válendy, – to máš u mě! Nechci tě vidět, ty hajzle! Nikdy, rozumíš! Nikdy! Nikdy! –

			– Slyšíte to, panstvo? Úplně se zbohnila! – Chvilenka ohromení, ale vzápětí je ten nepatřičný patos zředěn těšivými přípodotky: – Hele, popadni dech! Kamile, chystej si špagát, už nikdy, rozumíš? – A: – Hihihi, hahaha! –

			– No co? – vmísí se kdosi z mužů, – v negativním pádě bude zase… – a stříháním ukazováku a prostředníku dokonale vyjádří chůzi po vlastních, což probudí závan mírně škodolibého smíchu, – capy-capy! –

			– Dost úpění, nechť zhyne starý podlý svět! Hoď to do sebe, Babulo, no táák! Má to grády, takže přijdeš na jiný myšlenky, dej na mě! Jestli je to poprda a nafouk se, tak co tu vlastně strašil? Laskavě si trhněte lopatkou, vážený! –

			Tramtadadá, je to až báječně jasné a vlastně mají pravdu, ještě na ně pomrkává víčky, jak se vyprošťuje z jakéhosi dočista pitomoučkého snu, a ještě popotahuje nosem, ale pak už se otřese – basta! Když zaznamená jejich starostlivě upřené pohledy, ucítí dotek vřelého dojetí, ale vzápětí jí to přijde všechno strašně k smíchu. Co na mě tak vejráte? Spadla jsem z borůvky, no! Takže hurá, už je to zase Babula, bezva holka, která nezkazí žádnou srandu, a do toho! Co kdyby se jelo už v neděli na chajdu? Jasně! Dej něco na magnet, ať se zahřejem! Všichni!

			Všichni, až na toho, který půjde příští týden na sál z patolky, ten už musí odcválat ke skriptům – nehledě na to, že ho pobízí i močový měchýř –, takže popadne odrbaný pršiplášť a vytratí se na chodbu, aniž to kdo zaznamená, jenomže: za necelou minutu je zpátky, má legračně vykulené oči a překotnými posunky tele­grafuje nejblíže stojícím kámošům.

			– Kuci, pojďte se mnou, – a současně kývá hlavou směrem k Babule, která se roztřásá charlestonem proti Borkovi a nevnímá svět. – Co šašíš, Píďo? – Odrazí jejich plky s nakrčeným čelem. A: – Podržte ji tady, jako že nic… a vostatní holky taky… fofrem, já nedělám žádnou recesi! –

			Pět postav se nenápadně, byť v lehké panice, vytratí z hluku, dupají tmou za vrnivým světlem baterky na ruční pohon o dvě patra níž – stop! – protože tam, protože tam v ohybu schodiště, ve výklenku, z něhož uprchla příslušná socha, zahlédnou temný obrys: postava člověka v nedopjatém svrchníku je nepřirozeně schoulená. Páni, blebtne tma, co je? Dejchá? Hubená tlapka zkušeně zajede pod sako a po drtivé chvíli: Jasně, vole! Postávají v půlkruhu kolem výklenku, je ticho rozčileného dechu a titěrného cupotu náramkových hodinek, kdosi nepotlačí kýchnutí, což je signál: už řečený Píďa se vzchopí první a pozdvihne hlavu upadlou na hrudník, takže podvyživené světlo obnaží i tvář.

			Poznají ji, i když je to tvář zestárlého člověka.

			– Facíre, klusej do budky zavolat ambulanci! Bojda zůstane se mnou a ostatní zpátky, jasný? Já to zaválím sám. –

			Amen. Za slabou půlhodinku se do aťasu přiklátí, jako by se nechumelilo, sám Píďa, hned u dveří se vtlačí do potichlého hloučku, držícího pohromadě jen společným vědomím události, a čelí sykavé palbě otázek s imponující ležérností odborníka:

			– Klid, hned sem to poznal, zřejmě jen srdeční slabost, z toho se beton vylíže. Kapánek to tu přehnal. Obstojnej trapas, co? A jinak – nikdo nic? – Nikdo nic, takže fajn a vydechnutí, ohmatávají se v kvílení Beatles, jako by se teď viděli ponejprv, ale než se od sebe definitivně rozprchnou, řekne kdosi z nich už docela oživle:

			– Všimli jste si, když mu vyndali z kapsy legitku, kolik je mu let? Páni, to je u mě kanón! Von by mu vlastně musel skočit pro pivo i můj fotr… –

			Causa finita, a až po půlnoci zapadnou za posledním dveře, odhodí Buřinka uhel, vstane a přelétne nespokojeným pohledem svůj výtvor: no co? Zbývá vpustit sem střešním okénkem čerstvý vzduch a na kutě! Na protrženém výpletu židle objeví magnetofonovou pásku, bez zájmu přeslabikuje anglický název West Side Story a odhodí ji mezi haraburdí na polici. Už potmě šátrá po přikrývce, zatáhne za ni, nejde to, ale ze stoického klidu ho nevyvede ani oblý ženský zadeček, který pod ní nahmatá: zřejmě patří některé z návštěvnic; s příkladnou ohleduplností si vybojuje alespoň cíp přikrývky, natiskne se zadkem k tomu tepelnému zdroji a po obšírném zívnutí začne chrápat.

			Červen 66 – březen 67





		 			Jan Otčenášek

Mladík z povolání

			Ilustrace na obálce abstract_art7 / Shutterstock.com

			Korektura Adéla Lapáčková

			Technická redakce Markéta Teuchnerová

			Vydala Městská knihovna v Praze

			Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

			V MKP 1. elektronické vydání

			Verze 1.0 z 31. 7. 2024

			ISBN 978-80-274-4094-8 (epub)

			ISBN 978-80-274-4095-5 (pdf)

			ISBN 978-80-274-4096-2 (prc)





